Eli

16 NATHANIEL

červen

V autě je ticho. Sedím na zadním sedadle za Elim, takže ho nevidím, zato mám celkem dobrý výhled na otce. Vypadá extra unaveně, v držáku má termosku s kafem a už dvakrát zívl. Ale i tak o půl šesté ráno přijel a já necítil žádnou lítost, že jsme ho vytáhli z postele.

Přece to tak sám chtěl.

Navíc jde o Eliho, ne? Kvůli němu by vstal i mnohem dřív nebo klidně nešel spát, cokoli, hlavně když jeho skvělý a perfektní syn bude v pohodě a bezpečí. A ne, nejsem naštvaný na Eliho, ten za nic nemůže a sám přece vím, že je perfektní. Jen neumím překousnout, jak to otec dává najevo.

Vzdychnu a sesunu se na sedadle tak nízko, jak mi pás dovolí. Zařezává se mi do krku a do břicha, ale i tak nedokážu sedět rovně. Nejsem unavený, jen přehlcený dnešní nocí, Elim, tím, co jsem mu řekl, co řekl on mně, pohledy, úsměvy a náznaky. A především tím, co jsem si postupně domýšlel, i když jsem se v tom pokoušel brzdit.

„Nechcete zajet do vaflárny na snídani?" navrhne otec do ospalého ticha.

Poslední dobou přemýšlím, jestli na něj nejsem příliš tvrdý. Některé věci se nedají odpustit, ale nemůžu zapomenout, co mi řekl Eli.

Táta byl v prdeli a hledal mě.

Toho otce, kterého jsem znával, v něm prakticky nevidím. Nikdy nekřičí, nevzteká se, neodchází... Možná se změnil, možná je tím, kým má být, a před lety byl jen opilecká troska, která zkoušela přežít den za dnem. Nevím.

Ale je zvláštní vidět ho šťastného se Samanthou, jak se usmívá a ochotně pomáhá, jak se stará a plní sliby, když moje máma nic takového mít nemohla. Několikrát kvůli němu brečela a často ho prosila, aby nepil. Proč to tenkrát nešlo a teď ano?

Vím, že je to hloupost. Otec je kretén, ale stejně mi v mysli vždycky vyskočí myšlenka, že to bylo kvůli nám. Nemiloval nás a je ano, proto je lepší. Oni ho dělají lepším.

Hloupost, a přesto si připadám shnilej.

„Raději bych jel domů," oznámí Eli. A sice zní velmi klidně, ale zároveň do toho zvládne přidat i trochu ráznosti, takže je jasné, že neexistuje nic, co by ho přesvědčilo, aby šel někam mezi lidi.

Nejspíš netuší, že o půl šesté ráno ve vaflárně moc lidí nebývá.

„Dobře. A co ty, Nate?" pokračuje otec, a dokonce se na mě rychle otočí. Třeba aby viděl moji nadšenou reakci z faktu, že bych s ním měl trávit čas.

Se asi posral.

Ten jeho smutný, prosebný výraz mě rozčiluje, ale zároveň nedokážu z hlavy dostat tolik věcí, které se ho týkají. Mohl bych ho poslat do prdele, mohl bych je nechat konečně být, mohl bych předstírat, že neexistují. Nebo bych se mohl na některé z nich zeptat.

Ale co kdyby odpověděl tak, že bych to nedokázal přenést přes srdce?

No tak, Nate, oba víme, že podobné situace nezvládáš zrovna dobře. Skončíš zase zfetovaný na zemi. Skončíš nešťastný. Skončíš.

„Asi taky nechci," zamručím a vykouknu z okna, ačkoliv žaludek by pozvání rád přijal. Včera jsem moc nejedl, akorát to taky může být past. Něco mu dám a on se mi odvděčí dalším skvěle stráveným časem na záchodě.

Tentokrát se však otec nenechá jen tak odbýt. „Prosím, Nate. Jedna vafle nebo kafe, cokoli... Slibuju, že nebudu mluvit, pokud sám nebudeš chtít."