Eli

40 NATHANIEL

listopad

Je to klub nedaleko pláže. Vlastně jen stačí přeběhnout přes cestu a sejít po kamenných schodech. A pak už je všude jen nekonečný písek a skály a taky molo. Na molu bývá vždycky hodně lidí, někdy se tam pořádají párty, opilci skáčou do moře a hraje hlasitá hudba, ale na druhou stranu ke skalám chodí málokdo. Možná jen dvojice, co chtějí být samy.

Nebo taky trojice a čtveřice a... Obecně se v noci ke skalám chodí hlavně šukat.

Akorát dnes je venku zima, fouká a jsou vysoké vlny. A když se lámou, vydávají hlasité zvuky, které připomínají hromobití. Není moc lidí, co by tam chtěli být.

Kromě Eliho. Ten se dívá do tmy, schovává dlaně a prsty do rukávů a zachumlaný v bundě působí zkroušeně a nejistě.

Jsou to dva světy. Jeden je temný a tichý, pokud teda nepočítám šumění moře. A druhý je plný světel a lidí a hudby a horka. Teď když stojíme přímo mezi a vidím ten rozpor na vlastní oči, dochází mi, že... „Byl to blbej nápad. Pojď, půjdeme pryč," rozhodnu a chytím Eliho zápěstí.

Jenže on se ani nehne, působí, že je zapuštěný do země. „Ne, jenom... Nebyl blbej. Jen mi dej chvíli." Nadechne se, a tak to udělám taky. „Vím, že budu znít jako dítě, ale potřebuju, abys mi slíbil, že se ode mě nehneš. Kvůli mně. I kvůli sobě."

Sjedu rukou z Eliho zápěstí a najdu jeho prsty schované v rukávu. Pevně ho chytím. Jsme jako dvě děti ve školce, co se drží, protože jsou na výletě a učitelky jim řekly, že se mají navzájem hlídat. „Ani na krok. Jsem a budu pořád s tebou. Kdybys chtěl kdykoliv odejít, stačí říct," ujistím ho.

„Kdybys měl na něco chuť, stačí říct. Nějak to spolu vyřešíme," řekne na oplátku a přijde další hluboký nádech. „Tak jo, ukaž mi tenhle svět."

Tenhle svět jsem znal velmi dobře. Tenhle svět mi přinášel především úlevu a zapomnění. Tenhle svět byl pro tamtoho Natea únik před vším. Jenže když vejdeme dovnitř a pohlédnu do blikajících světel, do chumlu lidí na parketu a na dlouhý bar, překvapivě nenajdu nic povědomého. Najednou je mi všechno cizí.

Což asi dává smysl. Že nemusím hledat útěchu tady, když mě drží za ruku ten nejlepší kluk.

Pohlédnu na něj a vidím, jak se mu blikající světla odrážejí v očích. I když je vevnitř horko, rozhodl se nechat si na sobě mikinu, ale není v ní schovaný a shrbený. Naopak, stojí rovně a zvědavě se rozhlíží. A právě ona zvědavost je to, co mě přinutí zůstat.

Nechám rozpaky u vchodu a sebevědomě ho vezmu k baru. „Nechceš si dát pivo? Třeba ti to pomůže se trochu uvolnit," navrhnu. Musím u něj stát blízko, aby mě slyšel, tak blízko, že mi nejspíš automaticky položí ruku kolem boků. Je to... hřejivé. Jen ať všichni kolem vědí, že my dva patříme k sobě. Tak těsně a tak upřímně, jak to jen jde.

„Jo, to je dobrej nápad. Dáš si taky?" zeptá se bezelstně, jakože vůbec o nic nejde.

Prostě dva normální kluci, co spolu zašli do klubu, dají si pivo a užijou si fajn večer. Vůbec v tom není skrytý podtext, že bych neměl. Že mám alkohol zakázaný, protože i jedno pivo může být šikmá plocha, po které lehce sjedu a skončím zfetovaný a poblitý na záchodcích.

Proto zaváhám. Eli to nejspíš vycítí a jeho stisk zesílí. Navzdory nervozitě se na mě usměje. No jasně, je tady, nehne se ani na krok. Nenechá mě uklouznout, i kdybych do háje nakrásně chtěl. „Tak jo," přikývnu.