Eli

28 NATHANIEL

srpen

Zvládnu noc, zvládnu ráno, zvládnu dopoledne a nakonec i celé odpoledne, přestože jsem ze svých myšlenek unavený. A dveře od Eliho pokoje jsou stále zavřené. I když několikrát zaklepu, neslyším z druhé strany jediný zvuk.

Nepřijde ani na večeři a já celou dobu napjatě čekám, dokud mi Samantha neřekne, že Elimu není dobře. Pak jen rýpu do zeleninového koláče s hráškem, uždibuju malé kousky a pomalu je vkládám do pusy. Přestože mi koláč doopravdy chutná.

Samantha i táta poznají, že se něco muselo stát, ale ani jeden se neptá. Což ovšem neznamená, že bych si nevšímal pohledů, které po sobě házejí. Po patnácti minutách se vymluvím na rozečtenou knížku a odejdu do pokoje.

Doopravdy mám rozečtenou knihu, akorát na ni vůbec nemám náladu. Nemám náladu na nic, takže jen sedím na parapetu, koukám do zahrady a čekám, až... se něco stane. Třeba až z nebe začnou pršet meteority, až mi do pokoje vlétne hejno kobylek, až pode mnou parapet rupne a já dopadnu zadkem na posezení v zahradě, až se ochladí, až v hlavě dojdu ke smíření, až za mnou Eli přijde.

To poslední se samozřejmě nestane.

Ale ty ostatní věci by klidně mohly.

Někdy kolem desáté večer zkusím Elimu opět zaklepat na dveře, a když neotevře, zkontroluju, jestli není náhodou ve sklepě.

Není.

A tak jdu spát. S myšlenkou, že si Eli může třeba nasrat!

***

Nespím ani hodinu, když mi mobil na nočním stolku začne zvonit. Nejdřív mě to vyděsí. První myšlenka je, že volají z nemocnice, aby mi řekli, že se něco děje s mámou. Pak mi podvědomí dost ostře oznámí, že máma je dávno mrtvá, pitomče, a prvotní šok vystřídá otrávení.

Nechápu, kdo a proč mi volá po jedenácté hodině v noci.

Všichni lidé, co mají moje číslo, jsou v domě a nemají důvod volat.

Nemají... Nemají?

Vystřelím do sedu a popadnu telefon. Vůbec se mi neuleví, že na displeji bliká Eliho jméno. „Stalo se něco? Kde jsi?" vyhrknu okamžitě a odkopu peřinu.

„Přijdeš za mnou?" zašeptá hlas na druhé straně. Nezní vyděšeně, ale rozhodně je v tom něco divného a neznámého. „Můžeš vůbec? Ch-chci, abys přišel."

Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím. „Eli, ty jsi... opilej?" zkusím nejistě. Opilý Eli je zvláštní představa, už jen proto, že v domě kvůli tátovi (a mně, samo sebou) žádný alkohol není, takže by Eli musel být někde jinde, a to je přece nesmysl, ne?

„Jsem na pláži," oznámí hrdě, jako kdyby slyšel, na co právě myslím. „Přijdeš?"

Měl jsem pravdu. Už podle toho, jak protahuje slova, je dost jasně poznat, jak se mu motá jazyk. Ježiši. A je na pláži? Kdy tam jako odešel? „Dobře, ano, tak jo, budu tam co nejdřív. Hlavně nikam nechoď. Už jsem prakticky na cestě." Vyskočím z postele a s telefonem u ucha se začnu oblékat.

„Jááá tady na tebe čekáááám, Nate," odpoví Eli.

Chci mu říct, aby nezavěšoval a byl se mnou celou dobu na telefonu. Musím vědět, že je v pořádku a nenapadla ho nějaká šílenost, třeba vlézt do vody, ale než stihnu zareagovat, na druhé straně se rozhostí ticho. A když odtáhnu mobil od ucha, poznám, že hovor skončil.