Eli

7 NATHANIEL

duben

Není to proto, že jsem neměl kam jít. Není to proto, že mi otec nabídl peníze a tohle je jediná podmínka. Nevláčím se uprostřed dubnové noci přes centrum do okrajové části, do obyčejné ulice plné obyčejných domů, až na ten jeden, protože nemám na výběr.

Poprvé byl dům neobyčejný, jelikož vstoupit do něj znamenalo něco změnit. Tak trochu se postavit minulosti a čelit vzpomínkám. A já měl strach a taky vztek, ale nakonec bych řekl, že samotné představy, jaké by to mohlo být, byly o poznání horší než realita.

Teď mě k domu táhne něco jiného.

Nejsem přece hlupák, nejsem ani naivní. Někdo jako já si některé věci z principu nezaslouží.

Když koukám do zrcadla a vidím světle hnědé vlasy, jemné a divoké a živé, když pozoruju svoje velké oči nejasné barvy, která hodně lidí fascinuje, když pohnu plnými rty, pokaždé když sleduju svůj odraz, ty nejjemnější rysy...

Nic lepšího než Johnnyho si možná nezasloužím, přestože mě napadá spousta jiných myšlenek. A hodně z nich je otravně nadějeplných, za což bych si měl nejspíš pořádně nafackovat.

Neříkám, že nějaká moje část, a ta část je vážně velká a vyděšená a zlomená, mi neustále nenašeptává, že bych se měl otočit, vrátit se k Johnnymu a přijmout život, jaký je, ale...

Přesto jdu ulicí dál. Chvílemi i běžím, za což můžou halucinace, které mě straší a ničí. Mám pocit, že když se ohlédnu, jsou tam a čekají, až zakopnu.

Je to taková hloupost. Neměl bych jít za ním.

Mohl bych lhát, mohl bych lhát i sám sobě, nejsem v tom špatný. Tvrdil bych, že nemám kde bydlet, a proto jsem přišel. Jsem tady, abych nezažil probdělou noc na ulici. Jsem tady, protože ostatní možnosti selhaly. Jsem tady kvůli penězům.

Každá z těch lží je de facto pravda.

Ale stejně... Poslední měsíce, od chvíle, kdy jsem tudy šel naposledy, pořád myslím na pocit, na velmi prchavý pocit, který jsem zažil ve sklepě. Nevím. Bylo to štěstí? Nebo možná jen záblesk něčeho hodně vzdáleného, co by štěstí mohlo aspoň připomínat?

Jenže na co je někomu štěstí? K čemu? Když není v bezpečí...

To místo pro mě bezpečí představovalo.

I když tam byl on. Anebo právě proto. Těžko říct. Nejsem zvyklý být v něčí přítomnosti a nemít strach, necítit zhnusení, neuvažovat, co se může podělat, nevšímat si pohledů, nepřipadat si jako odporná lidská bytost.

Takže jdu a taky běžím.

A přitom možná ani neotevře. Možná spí a možná mi zabouchne dveře před nosem.

Protože být milý jednou neznamená, že bude pořád.

Protože jsem se v jeho sklepě jednou cítil v bezpečí, neznamená, že budu pořád.

Jenže mi nic jiného nezbývá. Než pokračovat v chůzi. S batohem na zádech a poblitým tričkem. Jako neschopná troska, která ví, že by neměla hulit a chlastat a fetovat, že ji to vždycky hodí do špatných stavů a ještě horších halucinací, ale stejně... stejně vždycky udělám tu samou chybu.

A nejspíš to je ten důvod, proč nezazvoním, když dojdu před dům.

Zase je tichý a tmavý. Ale tentokrát venku není taková zima, abych měl tendenci klepat hned. A proto hrozně dlouho čekám. Přešlapuju, zas a znovu zatínám nehty do dlaní, utírám sopel do rukávu mikiny a možná se hroutím, tím si nejsem jistý.