Eli

17 NATHANIEL

červen

Zhruba před hodinou někam odjeli a já předtím jasně slyšel, jak se Eli něčemu uchechtnul. Nebyl to vyloženě smích, ale rozhodně zněl pobaveně, a tak nedokážu přestat myslet na to, co mohl otec říct tak zatraceně vtipného, aby si to vysloužilo Eliho uchechtnutí.

A pořád nevím, kam spolu jezdí, protože jsem z nějakého důvodu zaseknutý a odmítám se na to zeptat. Jako by každá odpověď měla znít zhruba takhle: jezdíme daleko od tebe, utužujeme náš vztah a náramně se bavíme.

Přitom je to kravina, ale stejně jsem z toho extrémně otrávený, proto i otráveně sejdu do kuchyně, abych si nasypal úplně plnou misku těch nejsladších cereálií a zalil je tím nejsladším mlékem. Nevím, jestli to pomáhá na kocovinu a dojezd, ale na špatnou náladu určitě. Akorát přítomnost Samanthy je trochu čára přes rozpočet. Sedí totiž u jídelního stolu, popíjí kávu a luští křížovku. Nezdá se, že by plánovala v nejbližší době odejít. A jasně, mohl bych si jídlo odnést do pokoje, jenže jsem zjistil, že rád sedávám tady, na svém místě, protože mám pak přehled o celé místnosti, a hlavně, když natočím hlavu doprava, vidím oknem do ulice.

Baví mě sledovat projíždějící auta a procházející lidi, hlavně ty se psy.

Váhám jen chvíli, ale nakonec si přece jen sednu k ní. A přistihnu se, že mi Samantha vlastně vůbec nevadí. „Radíš Alexovi, jak se mnou mluvit, co?"

Samantha se usměje, velmi pobaveně, což je samo o sobě odpověď. Ještě nějakou dobu kouká do křížovky, než vzhlédne. „Možná," připustí. „Je do všeho moc hrr. Snažím se ho klidnit, aby na tebe netlačil. Mám pocit, že kdyby to dělal, už bys byl dávno pryč."

Má pravdu a mě to nepředstavitelně štve. To, jak je... vědoucí. „Tomu nějak rozumíš," zamručím a naberu si čokopukance. Jsou hodně přeslazené a téměř vůbec nekřupou. Prakticky okamžitě se rozpadnou v puse a stane se z nich hutná hmota, co se lepí na zuby a jazyk. Takže ideální k povídání. „Seš terapeutka?" napadne mě.

„Ne, to opravdu ne. Učím na jazykové škole francouzštinu. Ale je pravda, že jsem absolvovala pár psychologických a rozvojových kurzů," vysvětlí a zase skloní zrak ke křížovce. Evidentně jí to moc nejde, protože zahlédnu tři škrtance. A zrovna teď jednu odpověď zuřivě přepisuje.

„Na Eliho asi moc nefungují. Ty kurzy," nadhodím a ani se nepokouším znít uštěpačně, protože není třeba. Ono je to nejspíš už tak dost bolestivé téma. Já přece zažívám přesně to samé s otcem. Jsme snad dva vyvrhelové, které nikdo nechce?

Samantha si dá s odpovědí opět načas. „Víš co, Nate? Hodně lidí to asi rozčiluje, předpokládám, že i proto tak mluvíš, ale já mám tu tvoji přímost vlastně ráda. Je fajn, když se před sebou nemusíme přetvařovat, ne?"

„Někdy mě hrozně štveš," vyprsknu a vsadím se, že by to znělo mnohem lépe a důrazněji, kdybych nebyl zalepený od čokolády.

„V pořádku, ty mě taky."

Zamračím se. „Čím třeba?"

Samantha odloží propisku a odsune křížovku trochu dál. „Tak třeba tím, že házíš vajgly z okna na zahradu. Že prakticky nejíš nic jiného než cereálie. Že se zabarikádováváš v pokoji, jako kdyby ti tam každou chvíli mělo vběhnout komando. A někdo mi vzal prášky na spaní, takže mám poslední dny chuť zadusit tvého otce polštářem, jak strašně chrápe."

Nevím, co jsem čekal. Možná výčitky, že v jejím domě fetuju, že se občas vracím domů opilý, že jsem zvracel, že trávím čas s Elim a ona o něj má strach... Něco takového. Ale tohle mi přijde tak legračně normální, že se nad tím musím pousmát. „Ty prášky mě mrzí. Už jsem je všechny spolykal."