Eli

31 NATHANIEL

říjen

Venku je pořád hezky, i když musíme z bazénu každý den vytahovat spoustu listí. V knížce, kterou jsem začal nedávno číst, bylo:

Nemůžete vědět, jaké to teď pro nás je – vždycky budete o krok pozadu. Buďte za to vděční. Nemůžete vědět, jaké to pro nás bylo tenkrát – vždycky budete o krok napřed. Za to buďte taky vděční. Věřte nám: Mezi minulostí a přítomností je takřka dokonalá rovnováha. Zatímco z nás se stává vzdálená minulost, z vás se stává budoucnost, kterou si uměl jen málokdo z nás představit. (Líbali jsme se, str. 7)

Přečetl jsem ten úryvek i mojí terapeutce a ona se pak vyptávala. Hodně mluvíme o minulosti a já jsem velmi sdílný, když jde o cokoli po mámině smrti. I tu rozebereme. Řeknu jí, že to nepředstavitelně bolelo. Řeknu, jak mě poprvé napadlo, že i smutek dokáže zabíjet. Držel jsem mámu za ruku a moje srdce bušilo jak splašené a rozum říkal, že tohle se přece nemůže dít. Tohle se nemůže dít mně, mámě, nám. Vím, že lidé umírají, ale... Proč zrovna my dva?

Mluvím o tom, že je svět nefér.

Taky odpovídám na otázky, co bylo poté. Dlouhé hodiny vyprávím o drogách, o Johnnym, o špatných zkušenostech. O nocích plných strachu, o dnech na ulici.

A když chce vědět, co bude, rozpovídám se o budoucnosti. O starých i úplně nových snech. Jednu celou terapii vyprávím, jak si dělám řidičák a jak pak spolu s Elim pojedeme několik dní podél pobřeží, každou noc se vykoupeme na jiném místě a spát budeme na korbě auta. Ačkoliv já auto s korbou asi mít nebudu, ani bych doopravdy nechtěl, ale tahle představa se mi líbí. Ve skutečnosti nejspíš budeme spát na zadním sedadle. Ale to mi přijde taky fajn.

O době před máminou smrtí nemluvím nikdy. A když vnímám, že kolem toho kroužíme a že se otázky neustále soustředí na tu dobu, stáhnu se a začnu odsekávat. Jednou jsem vytáhl přesně tenhle citát, který jsem si zapamatoval jenom proto, že jsem ho přepsal do deníku.

Věřte nám: Mezi minulostí a přítomností je takřka dokonalá rovnováha. Zatímco z nás se stává vzdálená minulost, z vás se stává budoucnost, kterou si uměl jen málokdo z nás představit.

Terapeutka chtěla vědět, co to znamená.

Řekl jsem, že teď jsou pro mě minulost a přítomnost v rovnováze. Nic není nad ničím, prostě funguju. Nepopírám, ale ani se k ničemu neupínám. A každým dnem je minulost vzdálenější a já se díky tomu můžu soustředit na budoucnost, kterou jsem si ještě nedávno nedokázal představit.

Nejsem si jistý, jestli se mnou souhlasí. Spíš ne.

Jen jedinkrát se na mě podívá, pohledem, který mi není úplně příjemný, a poznamená: „Něco se v době před máminou smrtí stalo."

Nerozporuju to. Máma ztrácela život přímo před mýma očima, vyprchával z ní tak rychle, že jsem byl odhodlaný udělat cokoli, abych jí pomohl. Takže pokrčím rameny: „Možná." Víc neřeknu a ona nenaléhá.

Taky ji zajímá můj vztah s Elim.

O tom s ní sice mluvím, ale dost rázně a dost nekompromisně, aby věděla, že není třeba o ničem diskutovat. Tady mám všechno srovnané. Přesto mi některé její výroky leží v hlavě. Ne proto, že bych je považoval za důležité, nebo mi záleželo na jejím názoru, někdy si však říkám, jestli by si něco podobného nemohl myslet i Eli.

A na Eliho názoru mi záleží vždycky.

Proto taky jednou během učení pronesu: „Moje terapeutka si myslí, že jsem na tebe nezdravě fixovaný. Teda neřekla to takhle přímo, ale rozhodně si to myslí."