Eli

21 NATHANIEL

červen

POZOR: V této kapitole se nacházejí deníkové zápisy. Nate spoustu z nich následně přeškrtal, ale Wattpad v textovém rozhraní bohužel takovou funkci nenabízí, proto jsme se rozhodly je pro lepší pochopení textu alespoň zvýraznit. Tím pádem: Všechno, co je tučně, je ve skutečnosti přeškrtnuté!

Snad to pro vás bude přehledné a dobře čitelné. Děkujeme za pochopení. :)

--------------------

Dostanu od otce obyčejný černý deník s tím, abych si do něj každý den psal.

Když se zeptám proč, řekne, že tím rozvíjím a posiluju kognitivní myšlení, což je pro mě v tuto chvíli důležité.

Když se zeptám co, řekne cokoli. Zapiš si, Nate, všechno, co se ti honí hlavou.

Když se zeptám, jestli si dělá prdel, řekne ne.

Jako první si do deníku zapíšu citát z knihy. Dunu jsem četl celkem dávno, možná tak dva roky zpět, a i když mě bavila, mnohem víc jsem ocenil prequely Historie Duny. Ovšem nejpamátnější citát stejně pochází z původního příběhu.

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

A hned pod to napíšu mámin oblíbený citát z knihy Na Větrné hůrce. Vím, že byl delší, ale teď si na něj nedokážu vzpomenout a najít si znění na netu mi nepřijde správné, takže jen tohle:

Stačí dobré srdce a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou.

Přál bych si oba úryvky přečíst Elimu, tak jak jsem mu četl v antikvariátu, a slyšet, co si o nich myslí. O tom prvním i druhém, protože mám dojem, že se nás oba velmi úzce dotýkají.

Jeho jizvy, jasně viditelné. Moje jizvy, zcela neviditelné.

Tohle si taky do deníku zapíšu. Ani nevím proč, ale ve chvíli, kdy dopíšu poslední písmeno a udělám tečku za větou, mě přepadne zvláštní smutek. Začínám si uvědomovat, že mám z deníku strach. Ze všeho, co bych do něj mohl napsat.

Neříkám, že bych hned na první stránky otiskl veškerou svou bolest, svěřil se s nejhorším tajemstvím a vypsal se z hříchů. Ale co časem? Co kdybych odkrýval víc a víc a jednotlivé věty by mě postupně a velmi nenápadně přiměly dostat ze sebe všechno?

Jsem ten typ, co by se neudržel a chtěl se vypsat. Jsem ten typ, co by mezi řádky hledal útěchu.

Zároveň jsem typ, co potřebuje, aby některé věci zmizely, jako by nikdy ani neexistovaly. Napsat je a třeba je po sobě i číst... Mohlo by mi to pomoct, stejně jako by mě to mohlo zlomit.

Ale třeba nad tím až příliš přemýšlím. Třeba by mě myšlenky vedly jinam a minulosti se záměrně vyhýbaly.

Nevím a mám strach to zkoušet, proto pouze mechanicky zapisuju, co celé dny dělám. Hlavně bez emocí. A když si přece jen všimnu, že se sem tam nějaký pocit v textu objeví, zaškrtám ho, aby zpětně nešel přečíst.

Takže moje zápisky pak vypadají zhruba takhle:

–

Pondělí, 8 ráno. Snídal jsem ovesné vločky se sójovým mlíkem, borůvkami a malinami. K tomu mi Samantha přinesla čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů. Žaludek v pořádku, probiotika, která poctivě beru každé ráno, fungují. Venku bylo horko k padnutí, ale dopoledne se v pokoji dá vydržet. Otec seděl v křesle. Snídal to stejné, co já.