Eli

46 NATHANIEL

prosinec

Sněží. A sněží dost. Loni jsem sníh moc nebral na vědomí, mojí jedinou starostí většinou bylo ho maximálně pochcat. Ale letos je to úplně jiné, obzvlášť tady, dál od centra, kde se z něj okamžitě nestává břečka.

Blíží se Vánoce a taky moje narozeniny.

Táta se pořád tváří, že dostanu auto. Nebo jako takhle, když jsem se ho na to zeptal, s údivem se ptal, jaké auto mám přesně na mysli. Jenže ten údiv byl až příliš teatrální a dramatický, navíc pak dost očividně mrkl na Sam, tím pádem... Dostanu k osmnáctinám auto. Nebo na Vánoce. Zapomněl jsem, který dárek má být k jaké příležitosti.

Vezmu pak Eliho na pláž. Ale ne na tu, kam se dostaneme autobusem. Vezmu ho mnohem dál, klidně na všechny pláže světa. A na další skvělá místa. Budeme moct jet, kamkoli si zamaneme.

Letošní Vánoce a narozeniny budou super. Nejen kvůli autu.

Když začne padat sníh a neroztává, během večeře se zeptám, jestli budeme věšet venkovní světýlka. Spíš ze zvědavosti, protože ostatní domy v ulici už ve tmě svítí a sousedi naproti mají dokonce obrovského sněhuláka na verandě. Po mojí otázce se rozhostí ticho, Sam kouká na tátu, táta na Sam a Eli nevzrušeně žvýká brambor, než táta řekne, že Vánoce poslední roky moc neprožívali a nejspíš ani žádná světýlka nemáme.

Pokrčím rameny a dál se o to nijak extra nezajímám.

Následující den se u nás doma objeví hromada krabic plná vánočních dekorací, včetně venkovních světýlek a nalepovacích vloček do oken.

„Myslel jsem, že Vánoce neřešíte," poznamenám směrem k Elimu, který vůbec nevypadá překvapeně. Jednu z krabic otevře a vytáhne malého plyšového soba.

„Neřešili jsme. Ale co máme dělat, když k nám přišel kluk, který má pohled jako neumazlené štěně?" uchechtne se a začne zase něco dolovat. Tentokrát mu to trvá déle, což není divu, když se přehrabuje v té vůbec největší krabici, kam by se možná s trochou štěstí celý vešel.

„Nemám pohled neumazleného štěněte," ohradím se, ale ne nijak naštvaně, vlastně mi tohle označení přijde hezké. Zhoupnu se na špičkách. „Co hledáš?"

Eli se najednou napřímí a drží plastovou větvičku. Zvedne ji nad hlavu a významně povytáhne obočí. „To je jmelí, Nate. Plánujeme kvůli tobě pořádně oslavit Vánoce, takže by od tebe bylo nevděčné nedodržovat základní vánoční zvyky, nemyslíš?"

Jeho laškovný a trochu křivý úsměv mě taky přiměje roztáhnout pusu od ucha k uchu. Šťouchnu do něj, ale hned nato ho k sobě za tričko přitáhnu a přisaju se na jeho rty. Dám mu takovou pusu, že rozhodně nemůže říct, že bych nectil jmelí.

Škoda jen, že se objeví táta, který hlasitě zakašle a trochu pohoršeně zakroutí hlavou. Následně Elimu jmelí sebere a oba nás s ním pleskne po hlavě se slovy, že půjdeme pověsit vánoční světýlka.

Nevím, jestli si to táta pamatuje, spíš asi ne, ale v tomhle ohledu nejsem zrovna nejzručnější. Maximálně bych mohl číst manuál, což se nakonec taky ukáže jako naprosto zbytečné, protože táta s Elim vědí přesně, co mají dělat. Takže zatímco já na ně koukám ze země a ani se nesnažím přicmrndávat, oni lezou po žebřících a rozvěšují řetězy.

Jde jim to fakt od ruky. Když začnou rozmotávat čtvrtý řetěz, nějak se stane, že se zatoulám do kuchyně, kde se zčistajasna objevily perníčky. Je jich jedna celá vánoční dóza a následně najdu další na lince. Naberu si několik perníčků, do každé ruky aspoň čtyři, a vydám se za Sam do obyváku, kde při sledování televize opravuje eseje.