Eli

33 NATHANIEL

říjen

Vystoupím z auta a táta mi věnuje lítostivý, chápavý, smířlivý a možná i trochu pobavený úsměv. Všechno v jednom. Jako kdyby přesně věděl, co právě prožívám, co cítím, co mě tak strašně deptá. Jako kdyby tím sám už někdy prošel a věděl, že je to marný boj, ale zároveň nechtěl nic říkat, protože si na to musím přijít sám.

A tak si na to přicházím sám.

Rozloučím se s tátou, který jede do práce, a pak následuju Eliho do domu.

Říkám si, že budu v klidu. Takže hned nato vyštěknu: „Bože, ty seš tak neuvěřitelnej paličák!" Zabouchnu za námi a rovnou zamířím do kuchyně. Kafe z nemocničního automatu a pytlík preclíků mě fakt neuspokojily. Navíc jsem nesmírně podrážděný, protože Eli je... praštěný a nedá si nic vymluvit!

„Já? To ty seš přesvědčenej, že víš, co je pro mě nejlepší," odsekne nazpátek. Vytáhne z ledničky vychlazenou vodu a pořádně se napije. Já popadnu misku a z cereálií vyberu čokoládové kuličky s oříšky. Když je sypu, sem tam mi nějaká kulička uteče a rozkutálí se po lince.

Hraně otevřu pusu a následně na sebe ukážu. „Já?! Tak snad ti to řekl doktor!"

„Doktor to doporučil. A neřvi, bolí mě hlava!" Eli se znovu napije, nejspíš aby zakryl, jak krčí nos a čelo pokaždé, když hlavou blbě pohne.

Kouknu na náplast, kterou má na čele, pak sjedu pohledem k jeho očím a nakonec skončím u rtů – ty jsem ještě ne tak dávno líbal a chtěl bych zas, ale chápu, že teď není nejlepší chvíle. „Tak si dej ty prášky," vzdychnu.

Točíme se v kruhu. Od chvíle, co jsme vyjeli z nemocnice.

Kdyby ode mě ty prášky záměrně nedrželi dál, kdyby třeba ležely na lince, rychle bych po nich hmátl, a než by se Eli vzpamatoval, rval bych mu je do krku. Nebo bych si to alespoň představoval, protože bych samozřejmě nechtěl udělat něco, čím bych zradil jeho důvěru.

„Dám si je," přikývne Eli. „Až si je budu chtít dát. Není to tak hrozný, abych si je musel brát hned. Mám jen tři stehy."

Tři stehy jsou přesně o tři víc, než jsem v jeho případě schopný akceptovat. Ale co mu mám říct? Že mě jeho bolest ničí? Že ji nedokážu snést? Jeho tělo na sobě nese tolik známek bolesti, že si ani neumím představit, co všechno už prožil. Co je další malá, neviditelná jizvička, která se časem ztratí úplně? Pro něj asi nic, pro mě hrozně moc.

„Fajn. Tak si je neber," vydechnu rezignovaně a posunu misku s cereáliemi o pár centimetrů doleva jenom proto, abych něco udělal. Taky posbírám rozsypané kuličky a ze šuplíku vytáhnu lžičku.

Eli přistoupí blíž. „Ty ses naštval," konstatuje překvapeně. „Naštval ses, že si nechci vzít prášky na bolest!" V jeho výrazu je jasně vidět, že absolutně nechápe, jak jsem si něco takového dovolil.

Ale já ho líbal! Kurva, líbal jsem ho, protože ho miluju, a láska s sebou přináší i hromadu ne tak dobrých věcí. Jako třeba strach o toho druhého. Myslíš si snad, Eli, že je pro mě každý tvůj nádech samozřejmost? Protože není, nikdy nebude.

Odteď už bude všemu dominovat strach.

„Vidím, jak tě to bolí," pronesu smířlivě. Já se přece nechci hádat. Ne teď. „Nesnesu, aby tě něco bolelo. Jestli máš strach spát po prášcích, tak ti slibuju, že tu s tebou celou dobu budu. A kdyby se něco dělo, hodím si tě na záda a zachráním tě." Nemyslím to jako legraci a už nedodám, že kdybych ho nemohl zachránit, kdyby to jednoduše nešlo, lehnu si vedle něj a neodejdu.