Eli

18 NATHANIEL

červen

Je teplo, ale od moře fouká chladný vzduch.

Nevím, proč jsem šel právě sem, ale jsem rád, že jsem vybral tohle místo a ne bar a ne taneční klub a ne Johnnyho byt. Tady je kromě šumění vody ticho a klid. Vyzuju boty a jdu po pláži až k vysokým útesům v dálce, ačkoliv vím, že k nim nemám šanci dojít.

Voda je ledová, dost mě studí prsty na nohou, ale stejně se brodím dál. Nechci zpomalit, dokud nedojdu k něčemu, co by za to stálo. Jsem pryč už dvě hodiny a svět se stále ještě nezastavil ani nezhroutil jenom proto, že jsem opustil Eliho.

Moje srdce pořád bije. Moje mysl pořád vymýšlí důvody, proč se vrátit.

Zvednu první kámen, který najdu, vtisknu do něj veškerou bolest a zahodím ho. Pak ještě jednou, akorát do něj vložím strach. A bez bolesti a strachu bych měl být schopen vyřešit, co vlastně chci. Ale není to od první chvíle jasné? Necítil jsem bolest a strach právě proto, že to, co chci, je nedosažitelné?

Nedosažitelné. Natea žádné štěstí na konci nečeká. Aspoň to jsem si poslední roky myslel. Bylo mnohem jednoduší přežívat, když mi každý den hrozila zástava srdce nebo udušení zvratky ve spánku. Tak nějak jsem nemyslel, že bych mohl od života dostat víc.

A pak mi Eli otevřel dveře. Byl bosý a v ruce držel sítko na čaj.

Kdybych mohl, chtěl bych se všech lidí, kteří mi měnili život, násilně i nevědomky, zeptat, jestli si zasloužím druhou šanci. Co by asi řekla máma? Don, Johnny, táta, Samantha... Co by řekl Eli? Že si všichni zasloužíme druhou šanci?

Nebo že si zasloužíme druhou šanci jenom v případě, že o ni skutečně bojujeme?

Dojdu tak daleko od cesty, že už ani neslyším projíždět auta. Potkávám pár lidí, potkám psa, který běhá sem tam jak šílený, skáče do vln, hrabe v písku, chytá míček... Seknu se na něm na několik dlouhých minut, než mi zmizí z dohledu. Potkám běžce, zamilovanou dvojici, rodinu se třemi dětmi, potkám skupinu přátel stavějící hrad, až nakonec všichni postupně zmizí a já jsem na pláži sám.

Myslím hodně na mámu. Na to, co by mi poradila. Jenže máma byla vždycky plná naděje a věřila, že si všichni zaslouží štěstí. Nejspíš by řekla, ať se seberu, ať udělám to nejlepší, co můžu, a druhou šanci vybojuju.

A kdybych si stěžoval, že nemůžu, že jsem na dně, že to bolí, že mám strach a že jsem k ničemu, prostě by jen zopakovala, ať nebrečím. Začínám mít dojem, že si máma nikdy pořádně neuvědomovala, že někteří lidé nejsou tak silní.

A hlavně já. Nejsem jako ona, nikdy jsem nebyl. Ona měla vůli a odhodlání. Já spadl do závislosti tak rychle, že jsem ani na chvíli nestihl uvažovat, co vlastně chci.

Co chci.

Dojdu k travnatým dunám, kde shodím batoh a vyvalím se do trávy. Pro jistotu znovu zkontroluju, jestli mám vypnutý mobil, aby mě otec nemohl najít, a pak vytáhnu sáček s bílým práškem. Je ho dostatek na dalších pár dní, akorát problém je, že ve vypjatých situacích nemám záklopku, a tak je možné, že bych ho dokázal vyšňupat za jedinou noc.

Prozatím ho ale schovám do kapsy a zahledím se na moře.

Co chci.

Nepamatuju si, co chtěl malý Nate. Nepamatuju si ani, jestli něco chtěl dospívající Nate. Všechny sny mám zamlžené, jako by neexistovaly. Na co by mi byly sny, když se všechno zredukovalo na jednoduchou tužbu – mít na další dávku. Euforie, kterou jsem po ní pociťoval, dlouhé měsíce stačila.