Eli

43 NATHANIEL

listopad

Překvapivě mě nevzbudí noční můra, což je nejspíš i tím, že jsem usnul úplným vyčerpáním. A nevzbudí mě ani budík, ani Eli. Jenže když mi někdo stáhne peřinu, okamžitě se do mě dá zima. Přestože Eli, stále přimáčknutý k mým zádům, hřeje. Navíc nemám ponožky, ve kterých v zimě spávám rád. V noci jsem je nechtěl hledat, a tak teď nespokojeně šmrdlám nohama, otírám nárty o matraci a zkouším z ní vytáhnout aspoň nějaké teplo.

„Vstávat!" zahřmí táta. Jo, určitě je to táta, kdo z nás stáhl peřinu a kdo rozsvítil světlo a prostě vůbec nebral ohledy na to, že mám lehkou kocovinu.

Eli se nepatrně pohne a spí dál. Zato já už znovu zabrat nedokážu. Ale otevřít oči taky nechci.

„Myslím to vážně. Vstávejte! Hned," oznámí táta a jeho hlas zní přísně. Možná rovnou naštvaně. A to mě... překvapí, protože takhle jsem ho od chvíle, co jsem tu začal bydlet, ještě neslyšel.

Zamrkám do světla a následně se přiměju posadit.

Připadám si jako rozžvýkaná a vyflusnutá žvýkačka.

„Stalo se něco?" zamručím a protřu si oči. Ježiši, asi se mi rozskočí hlava. Už fakt nemám žádnou výdrž. Povede se mi pohlédnout na tátu a okamžitě mi je jasné, proč se zlobí. Přinesl s sebou totiž flašku chlastu, kterou jsem včera tak chytře nechal ležet v trávě. A upřímně si nejsem jistý, jestli jsme s Elim vůbec zavřeli bazén a zhasli světlo. Nejspíš ne.

Jo, ale ten alkohol je asi nejhorší.

„To nevím. Stalo?" povytáhne táta obočí a zamává lahví, jako bych ji snad mohl přehlédnout.

„Jo, no, ta láhev... Já..." začnu, ale hned nato zmlknu, protože vlastně nemám co říct. Opil jsem se, to je snad evidentní.

„Vstávej, Elkane, musíme si promluvit," znovu zahřmí táta a přitáhne židli. Což je fajn, nechci, aby se nad námi tyčil. Nebo hlavně nad Elim, který vůbec nic neprovedl.

Eli je vzhůru mnohem rychleji než já. V jednu chvíli působí jak v bezvědomí a v další celkem svěže a soustředěně sedí vedle mě. Asi pomáhá, že není reálně možné, aby měl rozčepýřené vlasy. „Co se děje?" zeptá se klidně. I když je podle tónu jasné, že moc dobře tuší.

„Podívejte, kluci, já chápu, že jste mladí a zamilovaní a máte toho hodně za sebou, takže si chcete trochu užívat. A to je v pohodě, věřil jsem vám, respektive jsem věřil, že se pohlídáte navzájem," spustí táta, a přestože nezní vyloženě naštvaně, není ani nadšený. „Když jste přišli z klubu, nechali jsme to se Sam být. Ale tohle? Chlastat u bazénu? Vážně?"

„Ty víš, že jsme byli v klubu?" vyhrknu a nejistě poposednu.

„Samozřejmě. Zaprvé jsi zapomněl, že mám dovoleno tě sledovat přes aplikaci v mobilu, a zadruhé jste smrděli jak fabrika. Hodit oblečení do pračky nestačí," vysvětlí táta a hlasitě vzdychne. Jestli se snažil držet, tak teď se to v něm zlomí a všechny emoce se vyplaví ven. „Kurva, Nate! Co tě to napadlo? Víš, že alkohol ti docela snadno sníží zábrany. Co kdybys... Chceš tak hloupě riskovat všechno, co jsi dokázal?"

Pohlédnu na Eliho. Působí vyrovnaně, jako kdyby o nic nešlo. Prostě jen obyčejná rodinná diskuze o nepodstatných věcech. Táta by teď docela klidně mohl vyjmenovávat věci, které je potřeba koupit v obchodě, a Eli by se nejspíš tvářil stejně.

Na jednu stranu díky tomu taky cítím klid.

Na druhou stranu... Pohlédnu zpátky na tátu a vzdychnu. „Omlouvám se. V tom klubu jsme měli každý jen dvě piva a pak jsme šli na pláž. Zjistili jsme, že kluby a paření pro nás nejsou," začnu a z nějakého důvodu, moje vnitřnosti už asi vědí, kam tenhle rozhovor směřuje, mi začne být blbě.