Eli

32 NATHANIEL

říjen

Když otevřu oči, vím, kde jsem. Vím, že je to nejbezpečnější místo na celém světě, a vím, že jen pár centimetrů ode mě je Eli. Slyším tlumené mačkání tlačítek, hučení PlayStationu a Eliho ostrý nádech, když se mu něco nepovede.

Dřív hraní moc neprožíval. Teď se občas naštve, což je legrační, protože konečně poznávám, že ne vždycky bývá tak ledově klidný. I přesto je to stále ten nejklidnější člověk, jakého znám.

Ještě nějakou dobu předstírám, že spím. Peřinu mám přitaženou až k bradě, ale levé chodidlo mi trčí ven. Zkouším se na něj soustředit.

Soustředím se na chlad na noze. Soustředím se na otlačenou ruku, na dech.

Do háje.

Nechci se posadit a zničit noc tím, že se opět lámu. Bože, copak tohle nikdy neskončí?

Vždycky myslím, že se lepším, že zapomínám, že dokážu jít dál.

Někdy, a těch chvil není mnoho, mě dokonce napadá, že si zasloužím odpuštění.

Čeho se vlastně bojím víc? Že mi neodpustí svět – táta, Samantha a hlavně Eli, nebo že si nedokážu odpustit sám? A proč mám pocit, že kdyby mi Eli dokázal odpustit, odpustil bych sám sobě, zapomněl na minulost a klidně předstíral, že nejsem odpad?

Neměl bych dovolit, abych se viděl líp jenom proto, že mě někdo jiný vzal na milost. A přesto bych to chtěl slyšet. Chtěl bych slyšet, jak mi někdo naprosto upřímně říká: Nathanieli, to, co jsi dělal, bylo zvrácené, ale odpouštím ti. Účel světí prostředky. Jen jsi chtěl zachránit mámu.

Všechno to stejně bylo na hovno.

Máma je mrtvá.

A já mám navždycky vryté do paměti, jak jsem se svlékal. Stačí, abych zavřel oči, abych na chvíli usnul, a vzpomínky jsou zpátky. Jako bych z ložnice na konci chodby nikdy neodešel.

Tohle bolí, ježišikriste, tohle tak zatraceně bolí!

Zaplaví mě přehršel emocí. Ani jedna z nich není dobrá a nadějeplná. Ani jedna z těch emocí se mi nesnaží pomoct, jen se v nich topím. A k tomu myšlenky, které střídavě šeptají a křičí, jak jsem k ničemu, že nikdy nebudu šťastný a abych se na to vysral.

Koukni na sebe, ty fetko. Jak by tě Eli mohl milovat?

Na to nemám odpověď.

Příšerně se mi rozbuší srdce, cítím tlukot až v krku, jako kdybych se snad snažil vlastní srdce vykrkat. To mě upřímně vyděsí. Sice jsem mladý, ale po tom, co mám za sebou, bych řekl, že můžu infarkt dostat kdykoli. Proto se posadím a položím ruku na hrudník.

Říkám srdci, aby se laskavě uklidnilo, ale místo toho se k němu přidá i mozek, začne mi v něm nepříjemně tepat.

„Ahoj," řekne Eli. Nejspíš pauznul hru, protože odloží ovladač na stolek. Chvíli čeká, ale když neodpovím, váhavě dodá: „Je všechno v pohodě? Špatné sny?"

Sny, noční můry... Kéž by. Tohle byly vzpomínky. Odporné, nechutné vzpomínky, které mám vepsané tak hluboko, že je nikdy nevypudím. Je jedno, jak moc chci. Kurva.

Co když... Co kdyby to Eli viděl? Co kdyby...

„Musím do sprchy," vyhrknu. Vstanu tak prudce, že se mi zatočí hlava a narazím do stolku. Pak narazím do futer. Taky málem zakopnu na schodech. Možná je to proto, že právě zažívám infarkt, ale spíš bych to viděl na panický záchvat. Hysterčím, protože mi můj vlastní mozek KURVA NECHCE DÁT POKOJ!