Eli

23 NATHANIEL

červenec

Stojí s telefonem u okna, zády ke mně, takže mu nevidím do obličeje. A strašně dlouho mlčí. Okamžitě si vsugeruju, že mu ten na druhé straně vysvětluje, co je teď potřeba udělat, když přišly pozitivní výsledky.

Ztěžka dosednu na postel. Je to v prdeli, určitě, cítím to každou částečkou těla.

„Dobře, děkuju," promluví konečně táta, pak znovu chvíli mlčí a nakonec zavěsí.

Možná je tohle poslední vteřina, kdy si můžu připadat relativně normálně, a hlavně, kdy můžu doufat. Poslední vteřina před absolutní úlevou, nebo definitivním rozsudkem.

Když se otec otočí, nepoznám z jeho pohledu vůbec nic, což mě ještě víc vyděsí.

Snaží se být v klidu kvůli mně, že jo? Chce mi dokázat, že všechno zvládneme, a přitom přemýšlí, že pro tohle se neupsal. Třeba by mohl říct něco jako: Jsi zkažený, Nate. Dokonce i tvoje krev je zkažená.

Vím, že by tahle slova nikdy nepoužil, ale to na jejich pravdivosti nic nemění.

Uvědomím si, že mám ruce sevřené v pěst. „Takže?" hlesnu a překvapí mě, jak roztřeseně můj hlas působí. Jakože to každou chvíli zabalí a odjede na dovolenou, zatímco já tady zůstanu s příšernou diagnózou.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu myslet optimisticky. Jsem pohlcený temnotou, schovaný v její náruči a nic než špatné myšlenky neexistuje.

„Nate," zašeptá táta.

Ježiši, tak už to řekni, řekni, řekni, že jsem si zničil život. Řekni.

Sklopím zrak k bosým chodidlům, zahýbu prsty a chci se smát. Tomu, jak všechno dopadlo. Jak jsem tolikrát doufal a dostával jednu facku za druhou. A když jsem konečně myslel, že bych mohl...

„Nate," zopakuje otec a přistoupí blíž. Nejspíš mi naznačuje, abych se na něj znovu podíval, a tak to udělám. První věc, která mi přijde na mysl, je, že by se zrovna v tomhle okamžiku otec nemusel usmívat. Teprve potom mi docvakne, co by ten úsměv mohl znamenat.

Vstanu.

„Jsi v pořádku. Jsi naprosto zdravý!" vykřikne a radost se z něj vylije v obrovské vlně, která mě plnou silou zasáhne, přestože samotný význam ještě nějakou dobu nechápu.

„Jsem zdravý?" zopakuju a stres, který jsem poslední dny cítil, je najednou pryč. Není to tak, že by postupně polevoval, ale prostě ze mě spadne a až teď mi dojde, jak velký byl a jak moc mě ovlivňoval.

Táta přikývne a pevně mě obejme. To my teď děláme, objímáme se, což je stále velmi zvláštní. Z dětství si nepamatuju jedinou chvíli, kdy bychom k sobě měli takhle blízko. Kdy by za mnou přišel a pohladil po vlasech, kdy by mi položil ruku na rameno a poplácal. Kdy by mě objímal, zatímco já prosil, aby to se mnou vzdal – jo, i takové dny stále mám, i když je jich o něco méně.

Nepamatuju si z jeho strany jediný láskyplný projev a najednou, od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že mu chci odpustit, jsou láskyplné projevy všude. A vůbec nejsou vlezlé, otravné nebo úchylné. Naopak, jsou hřejivé a laskavé.

Poslední dny si v tátově společnosti připadám bezpečně, takže když mě teď obejme, úplně polevím a zhluboka vydechnu. V podstatě se mu složím do náruče jako hadrový panák.

Jsem zdravý. Na nic jiného nemyslím.

„Je to dobrý, Nate," pronese a následně mě pustí. Sedneme si spolu na postel a já mimoděk kouknu ke dveřím, jako kdyby se měly každou chvíli otevřít. Jenže to se samozřejmě nestane, pořád jsou zamčené.