Eli

EPILOG

Kluci jako já brečí pořád. Kdyby tu teď byla máma, řekl bych jí spoustu věcí, ale na tohle bych si nejspíš vůbec nevzpomněl. A pokud ano, určitě by nesouhlasila a řekla, že ne, kluci opravdu nebrečí, Nathanieli. Pláč, fňukání, popotahování nebo brekot tě v životě nikam nedostane.

Občas vzpomínám na chvíle, kdy ona sama chtěla brečet, ale nikdy si nedovolila povolit, byla tak zatvrzelá a odhodlaná, až je mi občas líto, že zrovna tuhle vlastnost jsem po ní nezdědil.

Já se vzdával často.

Jenže o tom to nejspíš je. Ona se celý život snažila někam dostat. Zajistit nám lepší budoucnost, najít smysl, najít samu sebe. Já se nikam dostávat nechci, poprvé mám pocit, že jsem konečně na správném místě. Tohle je místo, kam jsem potřeboval dojít.

Kdybych tu měl ztvrdnout do konce života, kdybych měl do konce života sedět na kapotě auta a sledovat moře, vlny a Eliho, který se je snaží překonat, zatímco mi slunce praží do zad, bylo by to v pořádku.

A možná, někdy nad tím uvažuju, mi pláč, fňukání, popotahování a brekot ve skutečnosti pomohly. Díky nim jsem tady.

Položím si ruku na srdce a zkusím zachytit, jak bije. Dneska ráno jsem ležel s uchem přilepeným k Eliho hrudníku a poslouchal, zatímco on pomalu a soustředěně dýchal. Nechtěl jsem, aby mluvil, protože bych pak neslyšel.

Kdyby tu máma byla a já s ní mohl zase mluvit, jsem si jistý, že bych nechtěl mluvit o slzách a bolesti. Mluvil bych o tom, jak jsem poslouchal Eliho srdce.

Mluvil bych o našem prvním výletu autem na opuštěnou pláž daleko za městem. V rádiu hrály písničky a Eli tvrdil, že aspoň po kolena vleze do vody, a já se smál a říkal, že to nedá, na to je příliš velká zima. Ale on vystoupil z auta, vyzul si boty, sundal ponožky, vyhrnul nohavice a rozběhl se. A když se otočil a natáhl ke mně ruku, musel jsem za ním. Následoval bych ho kamkoli.

Řekl bych mámě, že v ten okamžik, kdy jsem se uprostřed února brodil ledovým mořem, jsem měl pocit, že žiju. Že je to jedna z mnoha nesmazatelných vzpomínek, které mi navždy zůstanou.

Mluvil bych o noci před týdnem, kdy jsem se vzbudil po hodně špatném snu a třásl se tak moc, až jsem drkotal zuby, a Eli mě držel a pusinkoval a vyprávěl poťouchlé historky, takže jsem se nakonec uprostřed noci smál a všechno ostatní jako by nikdy ani neexistovalo.

Myslím, že by byla šťastná, že mám někoho, kdo mě dokáže v těžkých chvílích rozesmát a uklidnit. Někoho, kdo mě vždycky poškrábe na zádech, když poprosím, a někdy ani nemusím prosit, udělá to sám od sebe, přestože oba víme, že rád využívám situace.

Mluvil bych o okamžiku, kdy mi položil dlaně na tváře, díval se mi do očí a trochu naštvaně a hodně frustrovaně opakoval, pořád dokola, jako by věděl, že nechci poslouchat: Nic z toho nebyla tvoje volba, Nathanieli. Donutil tě. Nebyla to tvoje volba, Nathanieli. Donutil tě.

Tohle nebyla nejhezčí chvíle, ale chtěl bych o ní mámě říct, protože to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl schopný cítit něco jiného než jen hlubokou a bezmeznou vinu. Kdy jsem se nadechl a zničehonic mi proletělo hlavou, jestli v tom náhodou není schovaná pravda. A to jen proto, že mám vedle sebe někoho, kdo to se mnou nechce vzdát.

Od té doby se těmi sračkami brodím téměř každou terapii. Učím se věřit sám sobě. Učím se chápat, že jsem byl... Pořád nedokážu říct zneužívanej, ale rozhodně zvládám připustit, že mnou Don často a nehezky manipuloval.

Je mi líp. To by máma měla vědět. Že navzdory minulosti mi je konečně líp, přestože občas mívám vztek, křičím a cítím nepředstavitelnou frustraci. Je tolik věcí, co bych chtěl Donovi vpálit do ksichtu... A někdy by mi stačilo si s ním v klidu promluvit a fakt, že ani tohle nemůžu, mě občas upřímně drásá, ale... Bože, každý den mi přijde lepší.