Eli

10 ELKAN

duben

Musel jsem se prodrat clonou deště. Jak jsem šel, nahrbený a divně schoulený v černé bundě, připadalo mi, že mě láme. Ale asi to dává smysl s ohledem k tomu, co všechno déšť znamená. Nejhorší bylo vědomí, že se kanály ve městě pozvolna plní vodou, její hladina stoupá, a jakmile dosáhne okraje, oběti se začnou topit.

Mezi nimi i můj syn, kterému déšť ukrajoval čas.

Jen z toho mála, co jsem věděl, jsem jako otec dost pravděpodobně selhal. Můj první syn zemřel, když jsem ho v obchoďáku nedokázal uhlídat. Vběhl do cesty a srazilo ho auto. Ale víš co? Myslím, že ať bych udělal cokoli, stejně bych ho ztratil, protože to byl osud. A taky cynismus herních vývojářů.

Druhého syna unesl psychopatický sériový vrah. Dokonalá bilance. Ale ukázalo se, že i mizerní otcové můžou dostat druhou šanci a možnost dokázat, že jsou schopni sebeobětování. V jednom určitém momentu mě totiž hra zavedla do opuštěné budovy, kde jsem musel usednout ke stolu a rozhodnout, jestli si useknu prst, abych se dozvěděl jednu z nápověd, která mě mohla (a nemusela) k synovi dovést dřív, než se utopí.

Každopádně jsem nijak zvlášť neváhal. Vzal jsem sekáček – byl tupý, asi záměrně, abych cítil víc bolesti – a zkusil prst odseknout, jenomže to nešlo hned napoprvé. A tak jsem to zkoušel znovu a znovu, sekal jsem jím, než kov konečně prorazil kost, a přitom jsem skučel a naříkal. Ve skutečnosti jsem jenom hypnotizoval obrazovku, než mi proletělo hlavou, jak bys to asi vnímal ty.

Zabloudil jsem k tobě pohledem. Spal jsi na sedačce vedle mě s koleny přitáhnutými co nejblíž k bradě a světlo obrazovky kreslilo stíny na tvém bledém a pohublém obličeji, zvýrazňovalo rty a lícní kosti a taky černé kruhy pod očima. Napadlo mě, jestli bys to viděl tak, že ty jsi ten kluk, který se ztratil v nákupním centru, a já ten druhý, se kterým už to táta nechce za žádnou cenu posrat.

Snažil jsem se ti vyčíst odpověď z tváře, z mělkého dechu a pootevřených rtů. Znovu jsi mi připomněl polární lišku, mírumilovnou, která ale může v nestřeženou chvíli kousnout.

Proč jsem na to později myslel, místo toho, abych spal?

A tím později myslím, když jsem utekl od tebe a tvých slov a schoval jsem se ve svém pokoji. Po okenní tabulce stékaly kapky deště a počasí venku zrcadlilo atmosféru hry. Jako kdyby ta hra sama o sobě nebyla dost tíživá. Seděl jsem na kraji postele, nohy spuštěné dolů a dlaní jsem mimoděk přejížděl po matraci. Čekal jsem, až poslední lampy zhasnou a až se noc překlopí v ráno, abych si mohl konečně lehnout.

Většinou odcházím ze sklepa později, ale tentokrát to nešlo. Nemohl jsem tam zůstat a čelit tvému hněvu a nenávisti. Tak proč jsem potom pod modře vymalovaným stropem, který má evokovat nebe, tiše poslouchal, jestli nezaslechnu tvoje kroky?

Doopravdy jsem si nemyslel, že bys přišel.

Prohlížel jsem si prsty pravé ruky, prsty jako pařáty, svraštělou kůži a myslel jsem na to, který z nich bych zvládl useknout. Možná prostředníček. Nebo ukazováček. Nebo na tom absolutně nezáleželo. Kdyby mi tak někdo slíbil, že tím někomu zachráním život, asi bych dlouho neváhal, přestože by se mi pak hodně blbě držel ovladač.

Pravda je, že bych se rád zbavil kůže, vysvlékl se z ní jako had a nechal ji pohozenou na zemi. Ještě pořád, po těch letech, si nedokážu zvyknout na svůj odraz a přijmout ho za vlastní. Vzpomínám si, jak jsem byl jako malý kluk skoro až odtržený od toho, co vidím, a když jsem se poprvé spatřil v zrcadle, napadlo mě, kdo to je. Ten pocit se později i díky práškům otupil, ale nikdy úplně nezmizel.