Eli

22 ELKAN

červen

Sklep byl opravdu strašidelné místo. Tma v rozích připomínala rozlitý inkoust, ze kterého vystupovaly pokroucené stíny a natahovaly se ke mně.

Uvědomoval jsem si, že bych měl něco udělat, třeba popojít dopředu, ale nějak jsem se nedokázal pohnout. Sledoval jsem obrysy starého nábytku, nepotřebných věcí, a hledal mezi nimi něco, co bych mohl použít. Měl jsem jenom zápalky. Stačilo škrtnout a sledovat, jak světlo ozařuje prostor kolem. Stíny se poslušně stáhly do koutů, jenomže sotva zápalka zhasla, znovu se začaly přibližovat.

Možná jsem mohl přisunout krabici k větrací šachtě a vyhoupnout se na ni. Byl to pud sebezáchovy, který radil nesetrvávat ve tmě a jít hledat světlo, mnohem víc světla, než bylo z těch zápalek.

Co mě to napadlo, koupit hru, kde je k přežití potřeba oheň?

Upřeně jsem zíral na drobnou postavu ve žluté pláštěnce, která čekala, až se konečně rozhoupu. A místo toho, abych cokoli udělal, dál jsem nehybně seděl v nepřirozeně strnulé pozici. Dokonce jsem ani nemrkal, takže mi začaly slzet oči. Teprve potom jsem v náhlém popudu otočil hlavu ke schodům a poslouchal, jestli v tichém domě nezaslechnu tvůj nářek. Tak jako tolik nocí předtím.

Je vůbec možné, abys mi odpustil, Nathanieli?

Většinou si zpětně nedokážu vybavit jednotlivá slova. Jsou to jenom pocity a i ty se časem rozpíjí. Jenomže u tebe je to jiné a já nemyslím, že bych třeba někdy mohl zapomenout, jak jsem tě nazval.

Udělal jsem z těch slov něco ostrého a bodnul tě. Přesně takhle ses na mě díval, upřeně, jako bys krvácel, a překvapuje mě, že v tom nebylo ani trochu nenávisti. Jenom smutek. Nejdřív jsem ho nedokázal vnímat, byl jsem od tebe odtržený, soustředěný na sebe, vtěsnaný do svého těla a mysli jako do klece. Moje bolest byla jako magie, podobná stínům ze hry, které se natahují k postavě ve žluté pláštěnce. Prýštila ze mě a drtila všechno, co bylo poblíž, nehledě na to, jak moc mi to v tu chvíli bylo drahé.

Něco v tvých očích zamrzlo, na řasách jsi měl jinovatku. A mně začalo docházet, že jsem ti ublížil. Sotva moje slova odezněla, přál jsem si ze všeho nejdřív najít tě a říct ti, aby ses na mě nezlobil!

Že je mi to líto. Že jsem byl na okamžik znovu malý kluk, který málem zemřel. Že od té doby, co neberu prášky, se jím čas od času stávám a nevím, jak se proti tomu bránit. Řvu a křičím jeho hlasem, zatímco mi oheň olizuje kůži, loupe ji ze mě, škvaří ji.

Když jsem se takhle rozkřičel poprvé, nevěděli, co se mnou. Prsty jsem si vjížděl do vlasů a tahal za ně, až mě táta musel chytit, ruce mi skoro surově držel u pasu, abych si nemohl ublížit, a opakoval, že to bude v pořádku.

Od té doby pokaždé podvědomě hledám jeho hlas. Hledám jeho. Hledám ho stejně, jako jsem ho hledal tenkrát uprostřed kouře, když se mě pokoušel dostat ven.

Ne že bych se na něj nikdy nezlobil. Byly momenty, kdy jsem křičel a prosil a nadával, že mě tam měl nechat umřít. Že stejně nic nejsem. Nenáviděl jsem ho za to, že mě zachránil. Proč o tom rozhodl, ptal jsem se sám sebe, a co mu dalo to právo vytáhnout mě, když jsem byl napůl už někde jinde. Co to bylo za podivnou nabubřelost, když skoro až násilně sebral moji duši a vrazil mi ji zpátky do těla!

Ale je jediný, ke komu se můžu schovat, když se svět hroutí. Tenkrát po prvním záchvatu, zatímco matka mluvila o tom, jestli bych neměl znovu začít brát léky, táta ke všemu přistoupil překvapivě klidně. Udělal čaj. Strojkem mi oholil hlavu. Navrhnul, že pořídíme nové hry, jako kdyby šlo o další obyčejné odpoledne, během kterého se rodina chystá do obchoďáku a domlouvají se, do jakých obchodů zajdou.