Eli

29 NATHANIEL

srpen

Je půl čtvrté ráno, venku stále ještě tma, a přesto ve vaflárně nejsme sami. Nejblíž k nám sedí muž v saku, popíjí kafe a dost důležitě cvaká na notebooku. Od chvíle, co jsme vešli dovnitř, nám nevěnoval jediný pohled.

Dokonce ani servírka, která na půl čtvrté vypadá překvapivě živě, nepůsobí nijak zaujatě. Prostě jen přijme objednávku a odkráčí zpátky za pult, kde začne připravovat Eliho zelený čaj. Přes den je to tu většinou plné rodin s dětmi, ale vsadím se, že v noci sem chodí taková sorta lidí, že já a Eli jsme nejspíš děsně nezajímaví.

Vzpomenu si na noc, když jsem tu byl na začátku roku. Myslím, že byl leden, myslím, že jsem měl rozbitý ret, a vím, že jsem od života nic nečekal. Táta seděl naproti a já mu napálil, jak strašně ho nenávidím.

Při druhé návštěvě hráli v rádiu After Dark a já zkoušel věřit, že pro mě může být na světě něco víc. Kreslil jsem do prachu.

Teď jsem tady s Elim, který si sedl tak, aby měl pravou tvář natočenou ke zdi. Ale je léto, a tak na sobě nemá mikinu, prostě tu jen je, pravou ruku má položenou na stole a občas na ni pohlédne, jako kdyby se chtěl ujistit, že jizvy nikam nezmizely.

Možná bych měl ukázat na toho chlapa v saku a říct, že je určitě workoholik nebo v pořádném stresu, když o půl čtvrté ráno tak usilovně pracuje. Nebo co ta žena na druhém konci vaflárny? Ta si celou dobu s někým povídá, přestože je úplně sama. A servírka se nad tím ani nepozastavila.

Není to vlastně trochu úlevné? Že tady jizvy nemají žádný význam?

Usměju se. Je legrační, že nemají význam právě tady. V obyčejné vaflárně, kde se posledních dvacet let čas ani o minutu nepohnul.

Mám to tady rád.

„Co teď?" položím úplně stejnou otázku jako na pláži. Pořád mi leží v hlavě.

Ale Eli se odpovědi pořád vyhýbá. „Jak to myslíš? Najíme se, ne?"

Ušklíbnu se. Tentokrát ho nenechám tak snadno vyklouznout. „No jasně. Myslel jsem se životem. Máme nějaký plán? Možná cíl? Nebo fungujeme na principu den za dnem?"

Eli zamyšleně pokrčí rameny. „Potřebuješ mít nějaký plán? Asi je to lepší, že jo?"

„Nevím. Tohle je poprvé, co si chci napravit život," přiznám a klepnu do stolu. Jsem nervózní z toho, jak povznesenou náladu mám. Vím, že bych se měl krotit, ale jsem venku s Elim, objednali jsme si jídlo a mluvíme o budoucnosti, aniž by nám přišla beznadějná.

Je to... elektrizující. A nebezpečné.

„Tak si pojďme udělat plán," rozhodne Eli, zrovna když nám servírka donese pití. Pro Eliho zelený čaj, pro mě černé kafe a vodu. Jestli má být kofein do konce života moje jediná závislost, rozhodně ho neplánuju ničím ředit. „Co třeba uplavat padesát bazénů za jedno odpoledne? Nebo prostě..." začne Eli překvapivě vážným hlasem. „Můžeme dělat takové ty dílčí věci. A z nich se to poskládá. Můžeme o tom spolu mluvit."

„To děláme, ne? Mluvíme."

„Tak mi řekni ty, jak by sis to představoval. Už jsme se shodli na tom, že chceme mít dobrej život," řekne a trochu nakloní hlavu na stranu. Ještě víc tak schová jizvy.

Ale pořád si na sebe neobleče mikinu. Má ji přehozenou přes opěrku a vůbec ji nebere na vědomí. Neustále čekám, kdy ji sebere a zachumlá se do jejího bezpečí, jenže on místo toho pije horký čaj a přemýšlí nad budoucností.