Eli

27 NATHANIEL

srpen

Od rána prší. Je to jeden z těch líných, odpočinkových dní, kdy nejdu plavat, kdy neřeším, co bych měl nebo neměl, a prostě jen sedím na parapetu a čtu. Knížku o klukovi, který píše terapeutovi dopisy o své schizofrenii. Ten příběh mnou z nějakého důvodu, nebo mám možná obecně rád příběhy s pohnutými osudy mladých kluků, už od první stránky prostupuje. Začíná to chvěním v prstech a končí lítostivým bodnutím u srdce.

Jeden z odstavců, kdy k hlavnímu hrdinovi promlouvají hlasy, čtu několikrát za sebou a nakonec ho napíšu i do deníku.

Zasloužila by si normální dítě, ne, Adame? Někoho, kdo neslyší hlasy. Někoho, kvůli komu nemusí její nový manžel schovávat nože. Co by se stalo, kdyby tvoje matka umřela a lék přestal působit? Co by se stalo, kdyby tě už Paul v rodině nechtěl a ona si musela vybrat mezi ním a tebou? Myslíš, že by se postavila na stranu někoho, kdo křičí kvůli přízrakům a zatahuje všechny žaluzie v domě jako upír? Jsi sobecký rozmazlený spratek.

Už nikdy nebudeš schopný žít normální život. Neutečeš tomu. (Vzkaz na zdi záchodků, str. 70)

Hned pod to napíšu svůj odstavec.

Zasloužil by si normálního kluka, ne, Nathanieli? Někoho, kdo nemá neustále nutkání se sjet. Někoho, kvůli komu není nutné zamykat a nemusí se kontrolovat každý jeho pohyb. Co by se stalo, kdybys měl další noční můru a něco si dal, jen abys zapomněl? Co by se stalo, kdyby si měl Eli vybrat mezi tebou a tvým otcem? Myslíš, že by si vybral někoho, kdo za ním tolikrát přišel opilej a sjetej, někoho, kdo může každou chvíli zklamat, nebo někoho, kdo mu zachránil život a pak tam pro něj vždycky byl? Jsi feťácká špína.

Už nikdy nebudeš schopný žít normální život. Neutečeš tomu.

Sotva tenhle konkrétní strach vložím do deníku, je to, jako kdybych ho na chvíli odsunul stranou a měl pro sebe pár klidných minut, kdy mě nic netíží. Potom se nejspíš vrátí, strachy se vždycky vrací, ale i chvilka je úlevou.

Je to první den, který trávím sám. Vím, že je táta někde v domě a nejspíš ostražitě poslouchá, jestli něco nevyvádím, ale jinak jsem to hlavně já, kdo se o mě musí postarat. Pohlídat, aby se myšlenky nevydaly špatným směrem. Přesto se od okamžiku, kdy mi otec daroval mi tisíce povzbudivých úsměvů a odešel z pokoje, cítím nesvůj. Jeho odchod zmáčkl tlačítko, které na povrch vypustilo všechna co by kdyby, která mě za život byť jen letmo napadla.

Ale jsem v pokoji sám už nějakou dobu, sedím na parapetu totálně zažraný do příběhu a ještě žádná vyloženě těžká chvíle nepřišla. A možná ani nepřijde, to ovšem nic nemění na tom, že ji neustále čekám. Napjatě a nervózně.

Třeba by bylo lepší, kdyby přece jen přišla a já věděl, že ji dokážu zvládnout.

Táta nechce, abych kouřil, v podstatě mě drží od všeho návykového (snad teda kromě cukru) a já s ním samozřejmě souhlasím, ale na druhou stranu, kdyby mi dovolil alespoň cigarety, dokázal bych některé stavy maličko utlumit.

Jsem přece dál, už bych špačky neházel z okna.

Ačkoliv vím, že o to nejde.

Asi je to tím počasím, déšť vždycky vzbuzuje melancholii.

I tak celý den zvládnu, minutu po minutě, vteřinu po vteřině, a když pak potkám v kuchyni tátu, řekne, že tohle je první den z mnoha.

Spočítám, že kdybych se dožil osmdesáti let, byl by to první den ze zhruba dvaceti šesti tisíc. Nepředstavitelné číslo, když jsem si ještě na jaře myslel, že je jen otázkou času, kdy se ráno neprobudím.