Eli

15 NATHANIEL

červen

K večeři máme indické jídlo, takže zatímco všichni jedí čočkový dhal, já dost hlasitě křoupu čokoládové vločky se sušeným banánem a lískooříškovým mlékem. A ne, že bych indické jídlo neměl rád, to nejspíš fakt mám, ale poslední dobou se snažím tolik nefetit a moje skvělé tělo se mi odvděčuje častým průjmem.

Což taky řeknu otci, když přijdu ke stolu a on ke mně přisune talíř s prosebným výrazem, jako kdyby snad dát si dhal znamenalo, že se mezi námi všechno lepší. A já ho opět musím zklamat, protože raději vezmu misku a nasypu do ní cereálie. „Mám z absťáku průjem," oznámím celému stolu naprosto bez příkras. O kolik to může být horší, než když mě v noci najdou v křečích?

Otec chápavě přikývne, zatímco Samantha ryze prakticky řekne, že mi pak přinese něco z lékárničky. Což neodmítnu a taky jí poděkuju za sbírku cereálií, které zabírají celou jednu skříň. Navíc začala – aniž by to zmínila, prostě se najednou objevují v kuchyni – kupovat další druhy mléka.

A pak klidně jíme a je to jedna z nejuvolněnějších večeří od chvíle, co jsem tady.

Sedím naproti otci, takže pokaždé když vzhlédnu, mám ho přímo na očích.

Poslední dny hodně myslím na to, co říkal Eli. Že o mně mluvil, že mě hledal a že z toho byl v prdeli. Sice jsem tvrdil, že na tom nezáleží, ale občas se přistihnu, jak bych si přál, aby ano. Aby na tom záleželo.

Šťouchnu lžičkou do sušeného banánu, který plave na hladině mléka. „Vím, že jsme se na něčem domlouvali, ale dneska v noci musím být jinde," pronesu a nakloním hlavu na stranu. Vážně zkouším nepůsobit popudlivě, ale pořád si nemůžu zvyknout, že bych se měl kohokoli ptát na dovolení, abych směl večer ven.

„Kde?" zeptá se otec a odloží příbor. Čeká snad hádku? Křik a obviňování?

Samozřejmě, že bych se s ním chtěl pořádně pohádat a vmést mu do ksichtu všechny křivdy. Klidně i ty, za které nemůže. Jenže z toho mám svým způsobem trochu strach. Jestli by se tím mezi námi něco nepročistilo.

Nezaslouží si, aby se náš vztah čistil.

„Slíbil jsem, že udělám inventuru," odpovím a naberu sušený banán. Ve skutečnosti jsem nic neslíbil, sám jsem se nabídl, protože kdo by nechtěl strávit noc mezi hromadou knih? „Vypomáhám v antikvariátu. Načerno. A majitelka plánuje inventury vždy na noc, když tam nejsou zákazníci, a dává za to dobrý příplatek," dovysvětlím.

Otec překvapeně zamrká. „Dávám ti málo peněz?"

„O to nejde." Sušený banán zase opatrně položím do misky a tu odsunu dál od sebe. „Mám to tam rád. A když tu inventuru bude dělat někdo jinej, tak mi může knížky přeskládat a já si s tím systémem dal fakt práci. Bože, budu si odškrtávat seznam a ne se sjíždět na záchodcích v klubu. Jestli chceš, můžu ti každou hodinu nahrát hlasovou zprávu o tom, jak tě zbožňuju, abys slyšel, že jsem v pohodě."

Stojí mě hodně přemáhání udržet klidný tón. Dokonce vykouzlím úsměv, i když je dost kyselý.

Přece mu nebudu vykládat, jak moc to pro mě znamená, jak bych byl radši, kdyby mě pustil, než abych odcházel bez jeho svolení a on mi pak sebral prachy. Přece ho nebudu prosit.

„Nate, nevím, jestli tě tam můžu nechat samotného. Třeba bych tam ale mohl být s tebou," řekne opatrně a já na něm poznám, že z mojí strany očekává křik. A ano, nic jiného si nezaslouží.