Eli

9 NATHANIEL

duben

Nevím, kolik je hodin, ale nejspíš bude brzo večer, protože slunce začíná klesat. Sedím v otevřeném okně a začíná mi být trochu chladno. Na to, že je polovina dubna, bych netvrdil, že je kdovíjaké teplo. Loni bylo v tyhle dny horko. Pamatuju si, jak jsem chodil po městě, se sakem ovázaným kolem pasu, utíral z čela pot a zkoušel najít řešení té podělané situace.

Hodně jsem přemýšlel, jestli bych měl na výběr mezi strýcem a děcákem, kdybych šel na policii. Třeba by stačilo tvrdit jim, že nemám nejmenší tušení, kdo jsem. Že jsem prostě zapomněl. Ale nebyl bych pak v médiích? Neozval by se Don? Strýc? Nezjistili by pravdu o mojí minulosti?

První noc jsem strávil na nádraží, protože kolem bylo dost lidí, co čekalo na ranní spoje. Spali na lavičkách, přikrytí bundou, s hlavou na batozích a krosnách... A já taky tak trochu vypadal, že mám někam namířeno, takže jsem se mezi nimi na tu jednu noc ztratil.

Další noc mi jeden ze zaměstnanců řekl, že mě tu viděl i včera, takže zítra už zavolá policajty.

V ten moment jsem byl rozhodnutý, že mu řeknu, aby to udělal. Udělej to, zavolej je, já totiž nevím, co se sebou. Nevím kam jít, nemám kam jít.

Jenže pak vytáhl z kapsy peníze a řekl, ať si jdu dát něco do bufetu. Bylo to... tak hezké, že jsem se rozhodl zvládnout další den. A tak to vlastně bylo od té chvíle pořád. Nepřemýšlel jsem, co bude za týden, měsíc, vlastně ani zítra. Vždycky šlo pouze o to přežít daný den.

Takže když teď sedím v okně, dýchám studený a čerstvý vzduch, zatímco čtu a pomalu, líně otáčím stránky, nemyslím na to, co bude zítra, ale na to, že dnešek jsem zvládl. I když jsem asi dost věcí posral.

To s Elim. To jsem definitivně posral.

Měls shořet.

Řekl jsem to, nebo jsem měl jen halucinaci?

Zkouším si vzpomenout na naše úplně první setkání v nemocnici, tak zoufale v sobě hledám vzpomínky, jenže jediné, co ze sebe dokážu vydolovat, je můj hysterický řev a divný puch v místnosti. Takhle zpětně bych klidně mohl tvrdit, že na nemocniční posteli ležel někdo úplně jiný.

V batohu najdu krabičku cigaret. Jsou tam poslední dvě a ta jedna je divně zmokvalá, jako kdybych ji pouštěl po vodě. A tak raději vezmu tu druhou a zapálím.

Sedím v okně, čtu Les bez srdce, dojemnou poetickou knížku o nestvůrách a stromech a lásce, a kouřím, zatímco zapadá slunce. Na okamžik cítím obrovský mír a klid. Což mě možná štve, protože za něj vděčím otci.

Johnny mi několikrát řekl, že trpím dost výrazně daddy issues, a pokud chci, bude můj novej daddy, se kterým to můžu překonat. Přišlo mi to sice odporné, ale trocha pravdy na tom vlastně je. Obzvlášť když do celé rovnice přidám ještě Dona.

A nejspíš proto, že myslím na tohle, ale myslím i na spoustu jiných věcí, nemám právě radost, když mi někdo zaklepe na dveře. Že klepou a rovnou nelezou dovnitř, je fajn, ale i tak bych byl mnohem raději, kdyby mě nechali o samotě. Mlčím a doufám, že ten, kdo je za dveřmi, dřív nebo později odejde, ale po druhém trochu hlasitějším zaklepání se pohne klika a dveře se zkusí otevřít.

Ovšem neotevřou, zabrání jim v tom psací stůl.

„Nate?" promluví otec a silou se mu podaří dveře trochu pootevřít, takže na mě vykoukne jeho odporný obličej. „Vidím, že sis přestěhoval nábytek. Velice praktické," pronese vážným hlasem bez známky ironie, což mi jen napoví, že umí dobře lhát a předstírat.