Eli

47 NATHANIEL

prosinec

Zaparkujeme na vyhlídce, respektive je to jen obyčejné parkoviště, ale máme krásný výhled na moře a vyhlídka zní poetičtěji. Vypnu motor a sotva auto ztichne a zhasnou i světla, připomene mi to chvíli, kdy jsem byl v bazénu pod vodou a nechtěl se vynořit.

Protože svět byl najednou jiný, klidný takovým způsobem, který jsem neznal. A tohle je tomu hodně podobné, akorát lepší, protože nehrozí, že se každou chvíli utopím. A především... je tu se mnou Eli.

Je zachumlaný do obrovské černé mikiny s oranžovým X na hrudi a obrázkem naštvaného Bakuga na zádech. Dostal ji ode mě k Vánocům a je to skvělá mikina, nejraději bych si ji nechal pro sebe, kdybych teda nehodlal být za každou cenu věrný Todorokimu. Nikdo ovšem neříká, že si ji nemůžu půjčovat. Třeba si ji někdy po sexu navleču a až do rána nesundám. A to bude ještě lepší, protože bude vonět po Elim.

Zabubnuju prsty o volant. Vždycky jsem viděl tátu, jak to dělá, a z nějakého důvodu jsem si představoval, jak taky budu bubnovat. Což je totálně zvláštní představa, ale já si ohledně auta vysnil velkou spoustu věcí.

Že budu mít v autě vždycky nějaké knížky, bonbóny a deku. Že budeme s Elim jezdit po plážích, přespávat na zadních sedadlech, která se dají sklopit, že povezeme skate, pro jistotu budeme mít i plavky a ručníky, a když narazíme na skvělou pláž nebo skate park, dáme pauzu a odpočineme si. Že zastavíme na benzínce a Eli půjde koupit limonády, zatímco já na něj počkám v autě, pustím si rádio a budu bubnovat prsty o volant...

Že se z auta stane něco jako náš druhý domov.

Sedíme v tichu a tmě. Nikde není ani noha, jako bychom byli na světě úplně sami. Což dává smysl, když je noc a k tomu všemu ještě Vánoce. Ačkoliv samozřejmě vím, že spousta lidí na Vánoce sere, ani je nevnímá. Znal jsem hodně takových.

Někdy na ně myslím. Na kamarády, se kterými jsem pařil, prožíval dlouhé profetované dny a ještě delší noci. Dost z nich mělo smutný příběh – někdy se svěřovali, někdy ani nemuseli, měli ho napsaný na čele. Přemýšlím, kde asi jsou. Jestli tam ještě vůbec jsou, protože náš způsob žití byl mnohokrát na hraně.

Většina z nich určitě neměla takové štěstí, aby pozdě v noci, možná už spíš nad ránem, zfetovaní, opilí a s rozbitým rtem narazili na benzínce na vlastního tátu, který se je rozhodl zachránit.

Kouknu na Eliho a usměju se. Udělal jsem hrozně moc chyb, ale pokaždé, úplně navždycky, budu sám sobě vděčný, že jsem si tátovu adresu tenkrát ve vaflárně vzal a nevyhodil.

Jsem dojatý, jsem šťastný, jsem zamilovaný. Dnešní den byl perfektní a krásný a ten vděk, co cítím, je jak hřejivá horká čokoláda.

„Fakt jsi nikdy neviděl Země, odkud přicházím?" vrátím se k tomu, o čem jsme mluvili, než jsem zaparkoval a oba jsme následně zmlkli. Jako by Eli chápal, že si potřebuju srovnat myšlenky. Nebo si taky potřeboval srovnat myšlenky. I pro něj se tento rok hodně změnilo.

„Jo, viděl, asi tisíckrát a teď ti to úmyslně zatajuju," uchechtne se a zakroutí hlavou. Přestože si vlasy pravidelně holí, teď je má trochu delší, začínají mu padat na stranu a neuvěřitelně mu sluší. I když je nezvyk, že mě jeho vlasy neškrábou do dlaní nebo do obličeje, když se tulíme. A to my děláme často. „No tak řekni, že jsem nevzdělanec," pobídne mě.

„Kulturní barbar," přikývnu a současně ho po těch vlasech pohladím, abych se přesvědčil, že fakt neškrábou. A ne, neškrábou, jsou jemné jako pampeliškové chmýří. Přesto budu klidnější, až se zas oholí, protože mám strach, obrovský a smutný strach, že by si je v jednom z horších dní mohl začít vytrhávat.