Eli

30 ELKAN

srpen

Možná tě to překvapí, ale i po tom všem si myslím, že kdyby mi někdo nabídnul schopnost vracet čas a měnit svoje rozhodnutí, asi bych toho nevyužil. Bál bych se, že se chytím do nekonečné smyčky pochybností, jestli jsem se rozhodnul správně.

Takže když jsem stál před tou holkou, věděl jsem, že ať řeknu cokoli, budu později myslet na to, jestli jsem neměl zvolit jinak. Nezvykle dlouho jsem váhal, jestli ji utěšit a říct něco hezkého, anebo jí to dát naopak pořádně sežrat, protože na mě předtím byla zlá. Respektive byla zlá na Max, ale to vyjde nastejno – Max jsem byl já.

Často mě zajímá osud každé postavy, obzvlášť těch hlavních, aspoň pokud danou hru nehraju třeba už poněkolikáté, ale tady jsem necítil vůbec nic. Možná za to mohla apatie, která se mě držela od chvíle, kdy jsem znovu ztratil kontrolu a ječel na mámu i na tátu. Nejsem si jistý. Ale být hodný mě unavovalo, tak jsem se té holce vysmál.

Později jsem dlouho chodil po Maxině pokoji na kolejích, bral jsem do rukou fotografie, pročítal poznámky a snažil jsem se vytvořit si alespoň částečný obraz toho, jaký byl až doteď její život. Jenomže jsem to zároveň nedokázal doopravdy vnímat a nasát do sebe.

Odsoudil jsem tu hru k tomu, aby byla už navždycky spojená s pocitem, že mě požírá prázdnota – a já ji velkoryse nechával. Došlo mi, že jsem si měl zahrát střílečku, anebo jednu z těch her, kde můžeš protivníky rozsekat katanou. To mě baví ještě o poznání víc než střílení. Nevím proč. Přijde mi, že na to hrdina potřebuje větší skill než se někde ukrýt a pálit jednu ránu za druhou. Je to takové skutečnější.

Ale abych se neztratil uprostřed triviálních věcí, co se snažím říct, Nathanieli, je, že když jsi za mnou přišel do sklepa, byl jsem ve fázi jakéhosi rozkladu. Tvoje přítomnost pro mě nebyla blažená, neulevilo se mi, neřekl jsem si jako tisíckrát předtím: tak tady jsi.

Vzal jsem tě na vědomí podobně, jako kdybych jednoho dne přišel sem dolů a našel tady další kus nábytku. Zajímavé, ale asi na jednu vteřinu. Nezlob se.

Zpětně si uvědomuju, jak jsem uměl být protivný, pořád to umím, jenomže tys před tím nikdy neuhnul, nechodil jsi kolem mě po špičkách ani ses mě nesnažil za každou cenu rozveselit. Prostě jsi to přijal podobně, jako když člověk ráno roztáhne v pokoji závěsy a řekne si aha, dneska prší. Bez zjevného nadšení, ale ani utrápeně.

Zimu tvých očí nemohl obyčejný déšť nijak rozbít ani ohrozit, byla tak mocná. A když ses pak zeptal, jestli mám rád pomeranče, otevřels mi do ní dveře. Skoro jsem cítil, jak mi povolují ramena, ze kterých bereš i tak obyčejnou otázkou podivnou tíhu a pokládáš ji vedle, jinam, daleko. Bylo to tak nečekané, až jsem dlouze vydechnul a něco ve mně, něco věrného a odevzdaného, uprostřed toho rozkladu ožilo.

Doopravdy jsem se nad tvojí otázkou zamyslel a došel k poznání, že pomeranče rád mám. A není důvod radovat se alespoň trochu ze života, když si člověk uvědomí svoji existenci ve světě, kde pomeranče jsou a ty je můžeš rozkrojit, vymačkat a nechat šťávu stékat po bradě?

Taky jsem ti řekl, že mám rád citróny, a tebe udivilo, že dokážu jenom tak na posezení citrón sníst. Není to tak, že by se mi z nich křivila pusa a kroutily vnitřnosti, ale kyselost vnímám. Trnou mi z ní zadní zuby. I tak je to ovšem nic ve srovnání s tím, co jsem prožil. Mám na mysli pocit, kdy z tebe někdo pomalu odlupuje zčernalou kůži.

Jednou jsem měl sen, že mě někdo loupe, aby mě našel pod všemi těmi vrstvami. Živého a opravdového. Jenomže ze mě nezbylo nic. Žádné nitro, za které by stálo za to bojovat. (Ve skutečnosti se mi ten sen zdál během pobytu v sanatoriu, noc po tom, co jsem sledoval Shreka, kde se mluví o tom, že zlobři jsou jako cibule. Asociace je tím pádem jasná, akorát moje mysl z toho vyrobila další noční můru.)