Zahulený království

Nebojíš se?

"Kam se chystáš, děvče?" Zeptala se babička, když jsme se znovu srazily mezi dveřmi.
Netuším, podle čeho poznala, že se někam chystám. Sice už bylo spoustu hodin, ale já pořád lezla po bytě v teplákách a staženými vlasy do drdolu.
"Proč myslíš, že někam jdu, babi?"
Změřila si mě pohledem a pousmála se.
"Vidím ti to na očích. Září ti a navíc jsi strašně nervózní. Kuchyň jsi navštívila už asi potřetí za posledních dvacet minut." Mrkla na mě a já musela uznat, že v tomhle baráku se vážně nic neutají.
"Mám pracovní schůzku." Odpověděla jsem s maximálně vážnou tváří.
Babička se začala smát a položila svojí ruku na moje rameno.
"Takhle tomu dnes říkáte?"
Podívala jsem se na hodiny, čas letěl jako blázen, ale nechtěla jsem babičku jen tak odbýt. Byla tu vždycky pro mě a musela snášet moje dlouhé monology o mých plánech a nikdy mě neodmítla.
Pobídla jsem ji, aby si sedla ke stolu a nalila nám do skleniček vaječný koňak, který tak moc milovala a často jsme si ho spolu dávaly.
Odvyprávěla jsem ji všechny události, co se během odpoledne staly a čekala na její reakci.
"To je skvělý, Domčo. A jak vypadá ten muž?"
Trochu jsem se začervenala, nenapadlo mě, že to babi bude zajímat až tak moc.
Vytáhla jsem mobil z kapsy tepláků a najela na Yzův profil. První, na co jsem narazila byla fotka, na které byl s Dominikem. Otočila jsem telefon na babičku a doufala, že to s ní nesekne, až uvidí, s kým jde její vnučka na schůzku.
"No ehm, jak bych to řekla... Takový trochu extravagantní. Kdyby neměl tolik obrázku na obličeji, byl by to hezký mladý muž. Ale kdybych byla mladší, dala bych přednost tomu druhému." Šibalsky se usmála a mrkla na mě.
Znovu jsem se podívala na tu fotku a musela jsem uznat, že má babi pravdu. Dominik byl fakt hezkej kluk.
Ale ta moje slabost pro Jakuba byla prostě velká.
V tý době jsem ještě netušila, jak osud zamíchá kartami a co všechno mi vnese do mého života a jaké dveře mi dovolí otevřít.
......
Zbývala poslední hodina do setkání a já stále stojící před svou skříní, už jsem začínala být opravdu nervózní.
Make up už jsem měla udělaný, vyloženě jsem to nepřeháněla, ale trochu tý extravagance jsem tam lupla.
Teď ještě vyřešit to oblečení, vlasy a můžu jít čekat o dvě ulice dál.
Z mého rozjímání nad skříní mě vyrušilo klepání na dveře.
Ježíš teď ne. Proč? Co ti mají všichni potřebu něco chtít, když se to nejmíň hodí.

Opustila jsem svou pozici, kde jsem strávila posledních asi třicet minut a šla otevřít.
"Čau ségra, prej jdeš na rande, chceš někam hodit?"
Tak tohle je můj bratr Honza. Nejspíš se potkal s babičkou a ta mu musela podat informace ještě pěkně za tepla.
"Zaprvý nejdu na rande ale na pracovní schůzku a zadruhý jdu jen tady kousek. Ale díky za nabídku."
Bylo mi úplně jasný, že ho poslala babi, nejspíš proto aby ohlídal mladší sestřičku.
"Aha, babi říkala, že je to nějakej potetovanej týpek a za boha si nemohla vzpomenout na jméno."
Čas běžel a já si opravdu s mým bratrem nechtěla právě teď povídat.
"Jde o práci. Takže v klidu."
Honza chápavě přikývl. Už se chystal odejít a nejspíš se rozvalit ve svým pokoji před noťák a pařit playko.
Nakonec se ale zarazil a než jsem stačila zavřít dveře, otočil se.
"Kdyby cokoliv, volej a buď opatrná."
Odkývala jsem mu to a zabouchla dveře.
Někdy je hrozně fajn mít starší bratry, vodí domů svý kamarády a když je vám asi tak třináct, chcete se k nim pořád cpát a když některý z těch kamarádů je ještě fešák, pak svoje bratry milujete o to víc. Ale pak přijde určitý zlom a ty kamarádi vašich bráchů jsou mnohem trapnejsi než oni sami. A hlavně když chcete někam jít, rodiče nenápadne nic lepšího než s vámi poslat ochranku v podobě dvou starších bratrů.
Naštěstí už jsem ale velká holka a můžu chodit sama, to se pak akorát stane, že brácha dojde k pokoji, odříká něco o svezení a přislíbí pomoc při potížích a jinak to má, víte kde...

"Do prdele, mám půl hodiny." Vykřikla jsem a vrhla se do skříně. Nakonec jsem na sebe hodila černý šaty, něco jako nedbalá elegance a přes ně přehodila džísku a moje oblíbený tenisky.

Nakonec jde o můj talent a ne o můj vzhled. Nebo ne?

Do tašky jsem si hodila ještě jedny cigarety a vyšla ze svého pokoje.
Nikde nikdo, tak jsem potichu prošla chodbou a už si říkala, že je něco špatně, když se mi najednou za zády ozval babičky hlas. Leknutím jsem nadskočila a otočila se k ní.
"Dávej na sebe pozor. Sluší ti to." Opět na mě mrkla a uculila se. Vrátila jsem se těch pár kroků k ní a dala jí pusu na tvář.
"Dík babi. Řekni mamce, že nevím, kdy se vrátím."
Zabouchla jsem dveře a nasála čerstvý vzduch.
Byla jsem tak šíleně nervózní, ale snažila jsem se jít pomalým vyrovnaným krokem na smluvené místo.

Ještě než jsem zabočila za roh, zbývalo deset minut. Zapálila jsem si cigaretu, odhodila vlasy z čela a zkontrolovala svůj zevnějšek v kapesním zrcátku.
Tak, Dominiko, vykroč správnou nohou a hlavu vzhůru. Mysli na to, jak ti svět bude ležet u nohou.

Odhodila jsem nedopalek do silnice a vešla do ulice, kde byla kavárna, před kterou jsme se měli sejít.
Mohla jsem ujít sotva deset metrů, když na mě zablikaly světla černého mercedesu.
Byl to on.
Pomalu jsem šla jeho směrem a snažila se udržet dech, aby pak internet nelítaly zprávy Zemřela na ulici, protože se zapomněla nadechnout.

Sledovala jsem ten luxusní Mercedes před sebou, kdyz se najednou otevřely dveře u řidiče a Yzo vystoupil ven.

Usmál se na mě a mávnul rukou. Nohy se mi klepaly jako, když jsem šla maturitní zkoušce.
Došla jsem až k autu, naše pohledy se setkaly a já byla ztracená.
Pomalým krokem obešel auto a postavil se přede mě.
Byla jsem vedle něj malá, tak jsem musela zaklonit hlavu, abych se znovu mohla podívat do jeho krásných očí.
"Ahoj Dominiko." Natáhl ke mně ruku a když jsem se chystala podat mu mojí, strhl mě do náruče a objal. Letmo políbil obě moje tváře, které hořely jak pochodeň.
"Ahoj Jakube. Ráda tě poznávám." Nahodila jsem na tváři svůj nejlepší úsměv a modlila se, aby nepoznal, jak moc nervózní jsem.
"Vypadáš ještě líp než na fotkách." Přimhouřil oči a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.
Cítila jsem, jak celá rudnu.
"Díky. To ty taky."
Zasmál se a já byla ráda, že se choval tak přirozeně, takže jsem se nakonec zasmála taky.
"Pojedeme do města někam na večeři a na skleničku?"
Neměla jsem důvod odporovat. Otevřel mi dveře na straně spolujezdce a já nastoupila.
Nikdy jsem neseděla v takovým autě. Ne, že bysme byli chudí, ale tohle byl prostě luxus.
Přesně ten luxus, o kterým jsem snila a který jsem si slíbila jednou mít.
Obešel auto a sedl si vedle mě. Ještě než nastartoval, otočil se na mě.
Jeho pohled mě spaloval. Připadala jsem si jako nějaká hvězda.
"Nebojíš se?"
Jeho otázka mě trochu zarazila, ale zakroutila jsem hlavou.
Nastartoval, zapnul muziku a společně jsme vyjeli do noční Prahy...
....................................................
Pokračování příště...