Zahulený království

Yzomandiasova holka

Co by vás napadlo jako první po větě:
Musíme si promluvit.
V tu chvíli jsem měla srdce až v krku a už se viděla s taškou v ruce někde na zaplivaném nádraží, jak čekám na vlak, co mě odveze zpátky domů.
Znova jsem před sebou měla pohled Dominika, který stál na chodbě a díval se na mě, když jsme opouštěli byt.
Slyšela jsem Jakuba, jak křičí a dokola se mě ptá, proč jsem políbila jeho kamaráda.
Proč? Proč? Proč?
Slyšela jsem tlukot vlastního srdce a všechno to hezké, co se událo, mizelo v nenávratnu.
Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí a snažila se je zadržet ze všech sil.
V duchu jsem se loučila s tímhle pobytem, s budoucností spojenou s Jakubem a přemýšlela, jak to vysvětlím, co řeknu, jak se obhájím.
Nevím, kolik času uběhlo, co jsem se utápěla ve svých myšlenkách, ale ani jednou mě nenapadlo, že může jít o něco jinýho, protože Proč by mě bral na tohle místo, když by mě chtěl poslat do háje a dát mi sbohem.

Seděla jsem se skleničkou šampaňského v ruce a mlčky se dívala do prázdna.
Najednou jsem cítila Jakubovu ruku, jak mě hladí na ruce a ten jeho zvláštní pohled, jak nedočkavě na něco čeká.
Ale na co čekal? Na přiznání? Na omluvu? Vysvětlení?
"Kotě, posloucháš mě?"

Vytřeštila jsem oči a snažila se někde tam hluboko v mozku najít tlačítko, který by mě hodilo na začátek, než jsem se ponořila do svých myšlenek a úvah. Bohužel jsem ho nenašla.
Nemohla jsem mu ale říct, že jsem ho vlastně vůbec neposlouchala, protože mě zaměstnaly výčitky.

Ale jak už jsem jednou zmínila, mohla bych se živit jako herečka.
Nasadila jsem výraz nevinné holčičky, našpulila rty a zamrkala řasama.
"Promiň, jsem trochu mimo. Nikdy jsem nebyla na takovém místě jako teď s tebou a nějak jsem nevnímala. Nezlob se."
Nahodila jsem úplně nešťastný a zoufalý výraz.
Usmál se na mě a pohladil mě po tváři.
Zabralo to. Jsem fakt dobrá! V duchu jsem se ale zastyděla a vyčítala si svůj podvod.
"Jsi roztomilá."
Napil se ze skleničky a pokračoval:
"Jen jsem říkal, že je mi s tebou krásně. A..."
Podíval se na hodinky a rychle odložil skleničku na stůl.
"Něco pro tebe mám." Vstal a šel na druhý konec místnosti a začal se lovit v tašce. Po chvilce vytáhl dárkovou tašku a vrátil se ke mně. Podal mi ji s potutelným úsměvem a čekal, až se do ní podívám. S upřeným pohledem do jeho očí jsem si tašku vzala a podívala se do ní. Vytáhla jsem plavky.
Chvilku jsem na ně nechápavě zírala, než mi došlo, že mluvil o vířivce.
Musela jsem se usmát. I tohle uměl zařídit, aniž by prozradil byť i malý detail z překvapení.
"Doufám, že mám dobrý odhad."
Objala jsem ho. Bylo to milý překvapení a já se v duchu styděla víc a víc.
"Za chvilku musíme vyrazit. Máme ji objednanou, tak si je obleč a v tý tašce za tebou máš župan."
Byla jsem překvapená ještě víc. Hned jsem ho poslechla a odběhla do koupelny.

Plavky mi seděly naprosto dokonale. Nevím, jak to dokázal, ale opravdu měl přesný odhad. Z tašky jsem vytáhla župan, byl sněhově bílý, měkký a krásně voněl. Nosem jsem se do něj zabořila a nasála tu vůni.
Automaticky jsem dala ruce do kapes a v jedné z nich nahmatala malou krabičku. Vyndala jsem ji a prohlížela, aniž bych ji otevřela.
Byl na ní krátký vzkaz.
Otevři ji, až budeme spolu ve vířivce. J.

Srdce mi začalo zběsile tlouct. Co v ní asi může být. O čem si chce promluvit? Nedočkavostí jsem nemohla ani dýchat.
Ale nebyl čas přemýšlet, Jakub ťukal na dveře, ať si pospíším, že musíme jít.
Otevřela jsem dveře, stál tam ve stejném akorát pánském županu a usmíval se.
"Ukážeš se mi?"
Postavila jsem se proti němu a přiblížila si jeho obličej co nejblíž k sobě.
"Rozbal si mě až ve vířivce."
Chytil mě kolem pasu a přitiskl své rty na moje.
"Jdeme." Zavelel a táhl mě chodbou až na místo.

V místnosti, kde uprostřed stála velká vana asi s milionem tlačítek, bylo zapnuto tlumené světlo a potichu hrála meditační hudba. Vedle vany stál malý stolek s dvěma skleničkami vedle kterých se chladilo šampaňské.
Bylo tam příjemné teplo a vůbec celá atmosféra byla uklidňující.
Jakub ze sebe sundal župan a přistoupil ke mně. Jemně zatáhl za pásek mého županu a pomalým pohyb mi ho sundal a sjel mě pohledem, aby zkontroloval, jak správně plavky vybral.
Když si mě prohlédl, spokojeně se usmál a dotkl se letmo mých ramen. Pomalu sjížděl po mých rukách směrem dolů. Jeho dech se zrychlil a já cítila jeho vzrušení.
"Pojď." Pobídl mě a pomohl mi vlézt do vany.

Seděli jsme proti sobě a popíjeli šampaňské. Připadala jsem si jako nějaká hvězda a hrozně jsem si ten pocit užívala.
"Zítra dopoledne máme objednaný masáže a odpoledne můžeme na nějakou lázeň, když budeš chtít. Dva dny a dvě noci rehab."
Byla jsem nadšená. Víkend s Jakubem jen my dva.
"Je to tu super. Děkuju."
"Myslím, že si to zasloužíš. Chci, abys ty dva dny nemyslela na práci a jen odpočívala."

No, uznejte, tohle je sen každé ženy.
Zavřela jsem oči a užívala si doteky všech těch bublinek kolem mě.
Úplně jsem zapomněla, že se mnou chtěl o něčem mluvit a že v županu v kapse leží ještě jedno překvapení.
"Dominiko..."
Otevřela jsem oči a před nima měla Jakubovu ruku a v ní krabičku, která byla v županu.
"Otevři ji."
Otřela jsem si ruce do malého ručníku, který ležel na vaně a vzala si od něj bílou krabičku.
Pozoroval mě a já si všimla, jak je nervózní.
Otevřela jsem ji a uvnitř byl stříbrný řetízek s přívěskem kříže, který všichni známe jako Yzomandiasův.
"To je..." Tentokrát jsem už slzy neudržela.
Skočila jsem mu kolem krku a bylo mi úplně jedno, že voda vycákla až ven.
Vyndal ho z krabičky a připl ho kolem mého krku.
Jemně se ho dotkl a podíval se mi do očí.
"Teď jsi Yzomandiase."
Dojetím jsem nemohla ani mluvit. Tolik moc to pro mě znamenalo.
Netušila jsem, co přijde dál a jaký kolotoč událostí to spustí. Jeden malý kříž a oslovení Yzomandiasova holka je něco, co se nedá popsat. Něco, co vás buď udělá šťastným a nebo vás úplně zničí. Není nic mezi tím.

"Dominiko, chci, aby si u mě zůstala."
....................................................
Pokračování příště...