Zahulený království

Cesta plná touhy

Tak asi všichni tak nějak tušíte, jak dlouho může trvat cesta z Prahy do Pardubic. Jenže já jsem to měla jako jakousi vyhlídkovou jízdu, takže první zastávka byla na benzínový pumpě, kde jsme si dali kafe a asi půl hodinky zevlovali vedle auta a povídali. Převážně se ptal Jakub. Strašně ho zajímala moje rodina, tak nějak ho ta skupinka šílenců zaujala. Ani jsem se moc nedivila, protože při vzpomínce, jak můj bratr kýval hlavou jako osel a nebyl schopnej jedinýho slova a mamka s babičkou za oknem, zajímala bych se taky. Přeci jen měl v plánu mě na pár dní ubytovat u sebe doma.
"Na co myslíš?" Vyrušil mě z mého rozjímání nad mojí rodinou.
"Jak ti asi muselo být, když tě moje rodina sledovala."
Začal se smát, pak ke mně natáhl ruku a dotkl se mého ramene.
"Buď v klidu, já jsem zvyklej."
Dopili jsme kafe a pokračovali v cestě.
"O čem má být ten song, na který chceš videoklip?"
Sice jsem věděla, že o práci budeme mluvit až ve studiu, ale tak nějak jsem to nemohla vydržet.
"Tak o životě."
Jak jinak že jo. Žiju to, co rapuju.
"O práci až zítra. Dnes si užijeme den, co ty na to?"
Pochopila jsem, že bližší informace asi během cesty nedostanu a tak jsem jen přikývla a dál se nevyptávala.

Další zastávka byla na odpočívadle, kde stál motorest.
"Máš hlad?"
"Docela jo." Přiznala jsem a za slunečními brýlemi koutkem oka sledovala detail jeho tváře. Vypadal tak přísně a přitom se v jeho výrazu odrážel i kousek něhy, ale snažil se, aby nebyla na první pohled vidět. Možná proto, aby ji zahlédl jen někdo. Někdo, kdo si to opravdu zaslouží.
Vypnul motor a vytáhl klíčky ze zapalování.
"Jdeme?"
Přikývla jsem a tentokrát nečekala, až mi otevře a vystoupila sama.
Po cestě k motorestu jsme si ještě stihli dát cigaretu a asi tak stokrát se na sebe podívat.
Několikrát jsem si všimla, že mě nenápadně pozoruje, ale pokaždý, když jsem na něj otočila hlavu, uhnul pohledem.
Vůbec jsem nevěděla, co si o tom myslet.
Na jednu stranu mě ta oční hra strašně bavila. Znáte to, když s někým hrajete tu hru, podívám se na tebe, ale ty mě u toho nesmíš vidět. Na stranu druhou jsem z toho byla v rozpacích. Líbím se mu? Může se mu holka jako já líbit? A nebo jde opravdu jen o spolupráci a on si mě kontroluje a dělá si nějaký svůj obrázek o mně?
Tisíc otázek a žádná odpověď. Jenže vy ještě nevíte, jaká já dokážu být a i přesto, že jsme se znali sotva pár dní, v jeho přítomnosti jsem se cítila dobře a přirozeně a tak nějak jsem se nebála dělat si srandu.
Ještě než jsme došli ke vchodu do motorestu, zapíchla jsem svůj ukazováček do jeho boku, uskočil a podíval se na mě.
"Vím, že mě sleduješ a pokaždý uhneš pohledem, ale nevím proč." Zasmála jsem se, aby pochopil, že je to míněno jako sranda.
Zastavil se a otočil se tak, aby stál přímo proti mě. Byla jsem o kousek menší, ale zase ne tak moc, abych musela zaklonit hlavu a vidět ten jeho spalující pohled. Upřímně i kdybych byla slepá, cítila bych ten žár po celém těle, na každém milimetru své kůže.
"Sleduju. Vadí ti to?" Mluvil najednou tak vážně, až jsem se lekla, že jsem se ho nějak dotkla.
"Když ti to dělá dobře." Mrkla jsem na něj a pokračovala v chůzi dál. Doběhl mě a aniž bych to čekala, strhl mě do náruče. Kolem pasu jsem cítila jeho silné sevření. Najednou, i když jsem nebyla tak malá, se nade mnou skláněl.
Jeho pomalovaný obličej byl téměř až u mého. Cítila jsem, jak se mu zrychluje dech. Naše oči se do sebe vpíjely a naše rty dělilo jen pár milimetrů.
"Dělá mi to kurva dobře."
Jeho oči sjely k mým rtům a já už jen čekala, kdy mě políbí. Instinktivně jsem zavřela oči. Stali jsme tam pár minut v tomhle prazvláštním objetí, ale mně se to zdálo jako celá věčnost.
Toužila jsem, aby mě chytil ještě pevněji a aby se už konečně zmocnil mých rtů.
Ale nic takového se nekonalo. Pomalu sunul ruku po mých zádech  dokud si nebyl jistý, že stojím pevně nohama na zemi a pak mě pustil.
"Jdem." Zavelel a já ho automaticky poslechla.
U jídla se choval, jakoby se nic nestalo a já z celé té situace byla nesvá. V duchu jsem si ale říkala, co čekám, že se na mě vrhne? A kdyby to čistě náhodou udělal, nechala bych ho?
Toužila jsem po něm, toužila jsem po jeho dotecích, ale byla jsem ráda, že se včas zastavil a já jsem tak nemusela řešit pocit, že jsem jen další z mnoha.

Zbývalo pár kilometrů do cíle. Nemohla jsem se dočkat, až vstoupim do jeho bytu a uvidím, jak člověk jako on žije.
Těšila jsem se na společně strávený čas, ať už venku, ve studiu a nebo u něj doma. Ten člověk mě neuvěřitelně bavil a zajímal mě čím dál víc.
"Až dorazíme ke mně na byt, vybalíš si a posedíme. A když budeš chtít, můžeme večer zajít do jednoho klubu. Tam by se ti mohlo líbit."
Chtělo se mi křičet, že s ním by se mi líbilo kdekoliv. Třeba i na postapokalyptický zemi, opuštěném ostrově, na poušti, prostě kdekoliv.
Ale to jsem samozřejmě nemohla říct nahlas, nemůžu si dovolit vypadat jako šílená fanynka. Musím být trochu tajemná, ne tak moc jako hrad v Karpatech, ale trochu jo.
Natěšeně jsem mu jeho nápad odkývala a odsouhlasila a dál sledovala okolí z okénka.
To jsem ještě netušila, co je přede mnou a co všechno mě čeká a kdo mi zkříží cestu a zamíchá kartami osudu...
....................................................
Co se stane? Kdo bude ten, co zamíchá kartami?
Pokračujeme zítra...