Zahulený království

Trojúhelník

Mlčky jsem prošla chodbou a aniž bych se ohlédla, vešla jsem do svého pokoje a zavřela dveře.
Po slovech, která zazněla z Dominikových úst tam v kavárně, došla slova mně a já jediný, na co jsem se zmohla, byla otázka, zda mě odveze domů.
Chtěla jsem být sama, utřídit si myšlenky a srovnat se s tím, že jsem Jakubovi přísahala pomstu a nevěřila mu. A přitom to všechno bylo úplně jinak.
Dál přednost mně před úspěšnou ženou, která vypadala jak z módního časáku.
Došla jsem až k psacím stolu a odhrnula list papíru, pod kterým se schovával obraz, co jsem dokončila pár dní zpátky. Byl na něm Jakub největší a nejostřeji zvýraznění, za ním byl  rozostřený Dominik z jedné strany a z druhé já.
Náš trojúhelník...
Nebyl milostný tak, jako to bývá ve spoustě filmů a knih, byl jiný a přesto to bylo silné pouto.
Vplula jsem do života těmhle klukům, i když možná trochu plánováně a od té doby se rozjela celá tahle akce. Od vášnivého vztahu mezi mnou a Jakubem, přes přátelství plné neznámých citů až po hon na čarodějnici.
A já si myslela, že jednou, až přijde čas a s tímhle vším se budu loučit, předám tenhle obraz se vztyčenou hlavou jako památku na tyhle chvíle. Teď ale bylo všechno jinak. Jakub mě nebral jen tak. Bojoval za mě a nejspíš se mnou počítal jako se svojí partnerkou i v budoucnu. Ne, že by to vyslovil nahlas nebo že by mi řekl, že mě miluje, ale řekl to Dominik a já mu věřila.
Jenže ty jeho oči... Pokaždý, když jsem zavřela ty svoje, viděla jsem jeho. Viděla jsem, že se na mě dívají a něco se mi snaží říct, ale nedokázala jsem to přečíst. Byla jsem zmatená a sama na sebe naštvaná, že jsem něco takového dovolila. Proč se to muselo stát? Proč jsem na začátku byla nadšená a šťastná, že o mě někdo jako Jakub stojí a teď přemýšlím nad někým jiným a ten někdo jiný je ke všemu jeho nejlepší kamarád.

Zakryla jsem papírem obraz a sedla si na okraj postele. Věděla jsem, že tam za dveřmi je někde Dominik a nejspíš nechápe, proč jsem tak náhle zmizela a neřekla ani slovo. Ani já sama to nechápala a najednou jsem se styděla. Zjistil pravdu a řekl mi ji, i když mě neznal dlouho, riskoval a vše mi řekl i přesto, že nemohl tušit, jestli mi může věřit. A já si teď v klidu sedím v pokoji a on nemá tušení, co se mi honí hlavou.

Musím za ním.

Pomalu jsem se zvedla a došla ke dveřím. Neměla jsem sebemenší tušení, co mu mám říct. Vzala jsem za kliku a vyšla na chodbu.
Zamířila jsem do obývacího pokoje. Tak nějak jsem počítala s tím, že bude sedět na gauči, ale nebyl tam. Nebyl ani ve svý nejoblíbenější místnosti, kterou byla kuchyň. To znamenalo jediné, že je u sebe ve svém pokoji.
Došla jsem až ke dveřím a opatrně zaťukala. Ještě jsem ano nestačila dát ruku ode dveří a otevřely se.
Stál proti mě a já musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.
Tak jak jsem si celou dobu, kdy jsem chodila po bytě, v duchu přemílala, co mu řeknu, tak teď mi došla slova úplně.
Stála jsem tam jako přikovaná a mlčky hleděla do těch jeho nádherných očí.

Dominiko, mluv. Řekni něco. Nemůžeš tu takhle stát a čumět na něj jak magor. Řekni aspoň děkuju.

Zhluboka jsem se nadechla akorát ve chvíli, kdy se ke mně sklonil, jeho ruka vystřelila a během okamžiku se ovinula kolem mého pasu a přitáhla mě k němu. Ve stejný okamžik se jeho rty přitiskly na mé a začaly mě líbat.
Srdce mi div nevyskočilo z těla, nohy se rozklepaly a kdyby mě jeho ruce nedržely tak pevně, jistojistě bych se po tomhle všem sesunula k zemi a tam zůstala ležet.
Líbal mě vášnivě, prsty se propletl do mých vlasů. Když jsem konečně popadla dech a osvobodila svoje rty, zrychleně jsem dýchala a snažila se ze sebe vysoukat alespoň hlásku, zarachotil klíč v zámku.
Odskočila jsem od Dominika a otočila se ke vchodovým dveřím.

"Ahoj kotě." Ozval se Jakubův hlas hned, jak vešel. Nervózně jsem se usmála a prohrábla si vlasy.
"Ahoj. Akorát jsme s Dominikem přijeli."
Otočila jsem se za sebe a chtěla ukázat na Dominika, ale dveře do jeho pokoje byl zavřené. Ani jsem nepostřehla, že je zavřel.
Jakub došel až ke mně a objal mě. Chtěla jsem se vyhnout polibku s ním, protože jsem byla přesvědčená, že by to poznal. Ale nenechal se jen tak odbýt.
Styděla jsem se a proklínala za to, co se stalo, ale snažila jsem se, aby nic nepoznal.
"Kluci říkali, že přivezete jídlo, ale Dominik pak napsal, že si chtěla domů a že dojede pozdějc."
No jo, jídlo. Úplně jsem na něj zapomněla.
Jen, co to Jakub dořekl, otevřely se dveře od pokoje a vylezl Dominik.
"Slyším jídlo. Vezl jsem tady princeznu domů, tak snad neumřou hlady."
Prošel kolem nás a u vchodových dveří si sedl na malou židli, aby se obul. Choval se jakoby se před chvílí vůbec nic nestalo.
"Hlavně už jim něco dovez. Jo a večer na nás nečekej. Máme jiný plány."
Oznámil Jakub a přitáhl si mě k sobě blíž.
Dominik ani nezvedl zrak, něco zamumlal a sundal mikinu z věšáku.
"Beru na vědomí."
Ještě než za sebou zavřel dveře, podíval se na mě.
Ten jeho pohled byl pro mě nový. Byl najednou tak strašně moc chladný, až jsem se oklepala.
"Jsi v pohodě, kotě?"
....................................................
Pokračování příště...