Zahulený království

Ozvěny minulosti

Je to už dva roky, co jsem ho viděla naposledy. A slíbila si, že udělám všechno proto, abych ho dostala z hlavy.
Seznámila jsem se s ním v době, kdy jsem chodila do třeťáku. Vlastnil kavárnu v centru Prahy a já tam přišla na pohovor. Konkurz na servírku jsem vyhrála a on mě zaměstnal.
Ze začátku si udržoval odstup, ale ty jeho pohledy jsem cítila, i když byl za rohem.
Nebudu lhát, líbil se mi. Byl o deset let starší, zajištěný a rozený gentleman. A tak netrvalo dlouho a já jeho nenápadnému dvoření podlehla.
Vyzvedával mě ze školy, vozil na výlety. Moje rodina si ho oblíbila a já doma neslyšela nic jiného, než jak je skvělý. A já s nimi souhlasila.
Po škole mi nabídl společné bydlení a já byla štěstím bez sebe.
Všechno se zdálo dokonalé a já věřila tomu, že je ten pravý a že je to láska na celý život, až do toho osudného dne...
............
"Kotě, jsi v pořádku?"
Jakub stál proti mě a pohledem sjížděl lidi za mnou.
To už vedle něj stál i Honza s Dominikem.
Nebyla jsem schopná slova, s očima plnýma slz jsem se dívala na Honzu. Věděl, co se stalo a kdo byl za mnou.
"Odveď ji, Jakube. Já ti to pak vysvětlím." Dával mu Honza instrukce a zmizel v davu tančících lidí.
Jakub mě vzal kolem ramen a odvedl mě zpátky ke stolu.
Dominik se ještě chvíli rozhlížel kolem a nakonec šel za námi.
Sedla jsem si a dívala se na parket, jestli ho neuvidím. Ale nikde nebyl.
"Co se stalo, babe? Někdo tě obtěžoval?" Jakub mě držel v náručí a snažil se zjistit, co se na parketu stalo, ale já nebyla schopná slova.
Všechny ty vzpomínky a noční můry byly zpátky.
Dominik odběhl a za chvilku byl zpátky i s panákem a sklenicí vody.
"Princezno, dej si, na co máš chuť. Hlavně klid, jsme tu s tebou." Pohladil mě po vlasech a já se schoulila k Jakubovi. Sevřel mě co nejpevněji to šlo a já se konečně zase cítila v bezpečí. Ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, že tu není můj brácha.
"Kde je Honza?"
Jakub se rozhlédl po klubu.
"Támhle jde."
Honza došel ke stolu a já na něj plná nedočkavosti zírala. Jen pokrčil rameny a posadil se.
Jakub se hned k němu otočil a začal se vyptávat.
"O co šlo? Kdo tam byl?"
Honza se na mě podíval s otázkou v očích, jestli může mluvit a nebo tohle všechno zůstane uzamčeno jako naše rodinné tajemství.
Sklopila jsem oči a v duchu se začala vracet k tomu, co se stalo před dvěma lety. Snažila jsem se, abych ovládla svoje strachy a znovu se nevrátila tam zpátky, ale jako kdyby se s ním vrátily zpátky i moje stavy úzkosti. Najednou jako kdyby se celá místnost začala zmenšovat, stěny se blížily ze všech stran, hudba i hlasy lidí se vzdalovaly a já se nemohla ani nadechnout.
Honza okamžitě poznal, co se mi děje. Vystřelil ze židle a odstrčil Dominika, ten mu uvolnil místo a pustil ho ke mně.
"Dýchej, vzpomeň si na čtyři doby, jak jsme to dělali. Nádech, počítej do čtyř a výdech. No tak Dominiko, dělej!"
Poslechla jsem ho na slovo. Nejdřív to vypadalo, že to ani trochu nepomáhá, všechno jako kdyby se mi jen zdálo, hlasy pořád zněly odněkud zdálky a před očima se mi střídala tma a záblesky. Vnímala jsem jen stisk ruky, kterou mě Jakub stále držel. Muselo ho moje sevření bolet, ale nepustil mě.
"Co se děje, Honzo?" Slyšela jsem jeho hlas. Najednou nezněl tak sebejistě a klidně bych se i vsadila, že tam byl náznak strachu.
Dýchala jsem podle Honzových pokynů a zavřela oči. Bojovala jsem s tím největším strachem...

Nevím, kolik času uběhlo od té doby, co mě Jakub odvedl z parketu. Ale když jsem znovu otevřela oči, stěny místnosti stály na svém místě v dostatečné vzdálenosti, hudba zněla tak nahlas, jak to bývá v klubech zvykem a já zase mohla dýchat.
Podívala jsem se na Honzu a objala ho. Pevně mě objal rukama a já mu zašeptala do ucha:
"Děkuju bráško."
Políbil mě do vlasů a já se opřela zpátky do sedačky.
"Kotě, jsi v pořádku?" Jakub vypadal vyděšeně a mně bylo jasný, že se bude dožadovat vysvětlení.
Podívala jsem se na něj, bylo mi líto, že se díky mě náš společný večer zkazil. A když jsem viděla výraz Dominika, došlo mi, že jim dlužím vysvětlení.
"Je mi líp. Omlouvám se." Sklopila jsem oči, nechtěla jsem už na tomhle místě být a už vůbec jsem nechtěla jim cokoliv vysvětlovat teď a tady.
"To je v pořádku, princezno." Ozval se Dominik a snad poprvý po něm Jakub nehodil naštvaný obličej. Měli strach, viděla jsem ho v očích všech.
Honza do sebe kopl panáka. Bylo na něm vidět, že se mu dost ulevilo, když se mi udělalo líp. Znal tyhle situace, zažil jich se mnou spoustu a byl jediný, kdo mi z nich dokázal pomoct.
Otočila jsem se na Jakuba, pořád mě držel za ruku. Na ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Byl v něm nejen strach, ale i neuvěřitelná něha a péče a já se rozhodla, že mu musím říct pravdu. A nejen jemu.
"Můžeme jít někam jinam? Myslím, že vám musím něco říct."
Ani jeden z nich nezaváhal a hned se začali zvedat od stolu. Jakub mě v objetí vyvedl z klubu ven a mávnutím přivolal taxi.
Nevěděla jsem, kam jedeme, ale přála jsem si, aby tam byl klid.

Dojeli jsme kousek od našeho hotelu a posadili se do malé klidné hospůdky. Neunikli jsme pohledům pár místních štamgastů, ale jak mě za těch pár dní Jakub naučil, ignorovala jsem to.
Posadili jsme se do zadní části, kde skoro nikdo nebyl a čekali, až nás servírka obslouží.
"Co si dáš k pití, kotě?" Zeptal se Jakub s pohledem upřeným do nápojového lístku.
"Myslím, že si zasloužíme láhev něčeho silného." Navrhla jsem a všichni souhlasili.
Když nám servírka donesla vše, co jsme si objednali, nastal čas začít vyprávět svůj příběh.
"Před pěti lety ještě na střední škole jsem začala pracovat v jedný kavárně, kterou vlastnil muž jménem Michal..."
....................................................
Pokračování zítra... 💗