Zahulený království

Absolutní labutí věrnost

Bez jediného slova jsem vylezla z postele a aniž bych se na Jakuba podívala, prošla jsem kolem něj a vzala si potřebné věci do koupelny. Bylo mi úplně jedno, že mám na sobě jen jeho dlouhý triko a kalhotky. Šla jsem s hlavou vztyčenou jako vítěz.
Po cestě jsem ještě zavítala do kuchyně a dala vařit vodu na kafe. Samozřejmě jen jedno. Do skleničky jsem si udělala ten samý vyprošťovák jako předtím Dominikovi a napila se. Hlava bolela, ale po napití se dostavila mírná úleva.
Zavřela jsem se v koupelně, pro jistotu jsem i zamkla a pustila vodu. Kapky vody dopadaly na moje nahé tělo a já se snažila vzpomenout si na všechny události včerejšího večera.
Vzpomněla jsem si, jak jsme si s Dominikem dali spoustu jídla a jedli od všeho něco, pak šampaňské a panáky. Napovídali jsme toho strašně moc, ale v hlavě mi pořád zněla slova Yzův cejch a sbalit.
Myslel snad sbalit mě a kdo? On sám? Jako kdybych nebyla s Jakubem, tak by o mě stál?
Vůbec jsem si nemohla ve svý paměti vybavit další věci. Prostě jsem měla okno. Pak už jsem si jen vzpomněla, že mě Dominik držel za bundu a Jakub táhl do auta, ale jestli jsme jeli všichni, to už nevím.

Vypnula jsem vodu a natáhla se pro ručník. Naštěstí bolest hlavy odeznívala a já mohla začít normálně fungovat. Namazala jsem se tělovým mlékem a hodila na sebe župan.
Z chodby jsem zaslechla rachotící klíč v zámku. Hned mi došlo, že to bude Dominik. A tak jsem ještě chvíli zůstala stát v koupelně a až, když jsem si byla jistá, že z chodby odešel, vyšla jsem ven a zamířila si to do kuchyně vzít si kafe.

"Dobré ráno, princezno." Ozvalo se mi za zády akorát, když jsem si sladila svoji ranní dávku kofeinu.
"Dobré ráno." Obešla jsem ho a šla na balkon. Potřebovala jsem k tomu kofeinu i dávku nikotinu.
"Kde je Jakub?"
Zastavila jsem se a otočila se k němu.
"Před půl hodinou kokrhal v mým pokoji a teď je nejspíš zalezlej ve svým kurníku." Otočila jsem se zpátky a pokračovala v cestě.
Dominik se začal smát a šel za mnou.
"To je dobrý... Udělám si kafe a jdu za tebou."
Nečekala jsem na něj, potřebovala jsem se nastartovat.
Sedla jsem si na lavici na balkoně, sluníčko už útočilo svými paprsky, až mě z toho začaly bolet oči. Takže tak rychle, jak jsem si sedla, jsem se zase rychle zvedla a šla si do pokoje pro sluneční brýle.
Na chodbě jsem se srazila s Jakubem, snažila jsem se ho obejít, ale zastoupil mi cestu.
"My spolu nemluvíme?"
Nejradši bych zakřičela na celý byt, že ne, ale vzpomněla jsem si na náš plán s Dominikem a svojí odpověď radši spolkla.
Chytil mě za ruku a přitáhl blíž k sobě.
"Co se děje, kotě?"
Najednou už jeho hlas nezněl tak přísně a pamovačně, dokonce bych si troufla říct, že tam byla znát značná nejistota.
Když jsem se na něj podívala, vypadal úplně jinak. Byl smutný a ustaraný. Rázem se můj vztek stáhl někam dozadu a začala mě ovládat lítost. Mohla jsem se přemlouvat sebevíc, abych nepolevila, ale bylo mi jasný, že svádím marný boj.
"Jsem jen nervózní z dneška. Promiň."
V duchu jsem doufala, že se víc ptát nebude a že to pro něho bude dostačující odpověď.
Objal mě a přitiskl na svou hruď. Vdechla jsem jeho vůni. I když jsme spolu nebyli jen chvilku, chyběl mi. Tak strašně moc mi chyběl.
"Neboj, kotě. Bude to dobrý. Jsi krásná a všichni z tebe budou nadšení."
Zase mě dokázal uklidnit a nějakým zvláštním způsobem mi předat jistotu a sebedůvěru.
"Snad jo, uvidíme." Špitla jsem a políbila ho má tvář.
"Jak ti je po včerejšku?"
Tuhle otázku jsem tak trochu čekala, i když o něco dřív.
"Jde to. Mám kafe na balkoně. Půjdeš se mnou? Jen si vezmu brýle, to sluníčko je vražedný."
Zasmál se a v jeho smíchu byla znatelná jistá škodolibost.
Píchla jsem ho ukazováčkem mezi žebra a pohrozila mu.
"Skočím si do sprchy. Pak si tě najdu."
Rukou mi vjel do vlasů a přitáhl si mě co nejblíž, aby se mohl zmocnit mých rtů.
Nechala jsem se unášet jeho dotyky a na malý moment zapomněla, proč jsem ho ještě pár minut zpátky nesnášela.
Připadala jsem si tak trochu jako u filmu Válka Roseových. Od lásky k nenávisti je jen malý krůček.
...........
Blížili jsme se na místo, kde jsme měli domluvenou schůzku a Brigitou. Nervózně jsem v kapse kalhot mnula papírový kapesník. Druhou ruku svíral Jakub a čím víc jsme se blížili, tím víc sílilo jeho sevření.
Nakonec se mi podařilo se vyprostit a já si mohla ještě před vstupem dovnitř dát cigaretu.
Dominik šel mlčky vedle nás a vypadal tak trochu jako tajný agent.

Ještě jsem neměla ani dokouřeno, když se kousek od nás ozval Brigity hlas.
"Tady jste. Ahoj zlato!" Hnala se ke mně s nataženýma rukama. Zhluboka jsem se nadechla, nasadila falešný úsměv a přijala její otevřenou náruč.
"Zdravím pánové."  Pozdravila oba kluky takovým formálním způsobem, že se mi z ní dělalo zle.
Jakub ji zlehka objal a symbolicky políbil na obě tváře. Dominik zůstal pouze u potřesení rukou.

Počkala, až dokouříme a pak nás odvedla do velké budovy přímo do ateliérů.
"Dáme si kávu a ty mi na začátek řekneš, jaké téma sis zvolila. Jak tě znám, bude to nejspíš nějaká temnota."
Ušklíbla jsem se.
Tak to si jen myslíš, Briketo.
Pomyslela jsem si a stočila svůj pohled na Dominika. Když se naše oči setkaly, mohla jsem v těch jeho jasně číst.
Nezapomeň, ty jsi ten poklad. Ukaž jí!

Usmála jsem a přitáhla si hrníček s kávou, kterou nám přinesla její asistentka.
"Tak jaké je téma, zlato? A který z těhle dvou bude s tebou na fotkách?"
V klidu jsem se napila kafe a dávala si na čas s odpovědí.
Cítila jsem Jakubův pohled a těšila se na chvilku s překvapením.
"Omyl, Brigito. Téma bude Absolutní labutí věrnost. A fotit se se mnou bude oba dva."
Přála bych vám vidět její výraz. Ani se nesnažila nějak zamaskovat ten šok. Dobře jsem viděla, jak stočila pohled na Jakuba. Ten se ani nepohnul, dal seděl ve stejné pozici a pozoroval mě. Dominik sledoval celou tuhle frašku a já se těšila, až pojedeme na naše tajné místo a všechno si tam povíme. Protože já Dominik jsme spojenci...
....................................................
Pokračování příště...