Zahulený království

Symbol romantiky

Celou cestu jsem mlčky seděla vedle Dominika a poslouchala písničky, které pouštěl. Jako naschvál většina z nich byla od Jakuba. Tak jsem se do nich zaposlouchala, že jsme ani nepostřehla, když jsme autem zastavili na stejném místě jako minule a Dominik vypnul motor.
Natočil se ke mně. Měl co dělat, aby se se svojí výškou vůbec za ten volant  naskládal. Přišla jsem si vedle něj strašně maličká a i když na první dojem působí jako dlouhá hubená tyčka, realita je jiná. Takže se svou výškou a svými padesátipěti kilogramy jsem byla vážně drobek.
"Jsme tady." Pronesl, jako kdybych byla úplně slepá. Ale asi sám nevěděl, jak začít. A já jsem mu to rozhodně neulehčovala, i když jsem vlastně po něm chtěla pomoc. Nebo spíš podporu a útěchu. Nemusel ani mluvit, stačilo, že tu se mnou byl.
"Ani ve snu mě nenapadlo, že se sem tak brzy vrátíme." Otevřela jsem dveře od auta a za sebou jsem jen slyšela, jak říká, že ani jeho ne.
Ale celé tohle místo bylo přesně to, kam se pojedete schovat, když je vám úzko a chcete se přede všemi a vším schovat.

Vystoupila jsem z auta, Dominik si hodil batoh na záda a vydal se pro mě už známou cestou hlouběji do lesa. Už jsem věděla, že nás ta lesní cestička zavede na hlavní cestu k řece. I tak jsem šla za ním a nechala se vést.
Došli jsme až na místo, kde jsme před pár dny byli spolu a kde jsem ho spontánně políbila.
V duchu jsem si vzpomněla, jak chutnaly jeho rty a jak se na mě díval.
Ale teď jsme tu byli za jiných okolností. Už jsem nebyla ta holka, která sem přijela za prací a jen tak z nudy si začala s jedním z Milion plus. Teď jsem byla oficiálně Yzomandiasova holka a na krku mi visel jeho kříž. Jako kdyby Dominik četl moje myšlenky, stočil svůj zrak na můj dekolt a všiml si řetízku. Neuhnul pohledem, prostě dál na něj zíral.
"To je od Jakuba?" Zeptal se a natáhl ruku, aby se ho dotkl.
Konečky prstů mě hřály na holé kůži a jeho dotek působil jako blesk. Najednou jsem skoro ani nemohla dýchat, natož mluvit a tak jsem na jeho otázku jen přikývla.
"Že se tak blbě ptám, viď?!"
Zasmála jsem se a dál pokračovala za ním po cestičce.
Dál už jsme šli zase mlčky a v hlavě zůstal kolotoč, na kterém se střídaly emoce jako kabinky na vrcholu ruského kola.

Vyšli jsme z lesa, šli podél řeky k našemu místu, když mě najednou Dominik chytil za ruku a táhl blíž k řece.
"Podívej," ukázal ke břehu, kde plavali dvě krásné labutě.
"Věděla jsi, že jsou labutě považováný za symbol romantiky?"
Nechtěla jsem mu kazit radost tím, že to samozřejmě vím a tak jsem nasadila svůj udivený výraz.
"Vážně?"
"Jo, jsou perfektně věrní partneři a jejich láska trvá celý život. Učí se žít v páru, vychovávají spolu mladý a i v těch nejnáročnějších chvílích jsou si věrní."
Dívala jsem se na něj a hltala každé jeho slovo místo toho, abych koukala na labutě a přemýšlela, co se mi tu snaží říct.
Byla bych schopná i já takové lásky a oddanosti po celý život? A byl by toho schopný Jakub? Může vůbec člověk s jeho životním stylem být věrný a oddaný svojí vyvolený?
Opět jsem si vzpomněla na ten večer, kdy jsem ho s Brigitou viděla v autě. A v ten moment byl na vrcholu ruského kola pocit absolutní beznaděje.
"Nemysli na to, Dominiko. Pojď dáme si víno."
Přemýšlela jsem, jak mohl vědět, na co myslím. To jsem byla tak čitelná? A nebo jen on oplýval tak silnou empatií.
Tentokrát jsme sebou neměli deku, ale venku bylo teplo a sluníčko mělo ještě dost velkou sílu a tak jsme si sedli jen tak do trávy a otevřeli láhev vína, které Dominik vzal sebou.
"Ptal jsem se Raye, jestli ji zná." Promluvil do ticha Dominik a podal mi láhev.
"A zná?"
"Ví, o koho jde, ale nic bližšího."
Nevím, jestli se mi v tu chvíli ulevilo a nebo jsem chtěla slyšet něco jiného.
Opřela jsem hlavu o nohy, které jsem měla složené před sebou a zahleděla se do dálky.
"Jsi bojovnice a nebo posera?" Zeptal se mě, když se napil vína a zapálil cigaretu.
Jeho slova byla jako kopanec, který právě mířil má branku.
"Nejsem posera." Řekla jsem naštvaně a se zdviženým obočím ho sjela pohledem. Usmál se a zvedl palec nahoru na znamení, že přesně tohle chtěl slyšet.
"Tak bojuj." Jeho reakce byla strohá, ale měl pravdu. Jestli o tohle vážně stojím, měla bych se vzchopit a bojovat.
"Ale podívej se na ní. To je úplně jinej level." Vzdychla jsem jako malá ufňukaná holka.
"Nechovej se jako malej fracek a postav se tomu. Zítra budeš zářit jako hvězda a ona bude zuřit žárlivostí, že ty máš to, co ona ne. Vyser se na fňukaní. Jsi nádherná, nadaná. Ona je jen sběratel pokladů a pisálek. Ale ty jsi ten poklad a z toho ty musíš vycházet."
A zase jsem tam seděla jak trouba a hltala ho jako svýho učitele, jako svojí modlu.
"Co koukáš. Už víš, v čem zítra pojedeš?"
Svojí otázkou mě překvapil. Choval se jako moje nejlepší kamarádka, u který si můžu postěžovat, poplakat a najít pochopení.
"Nevím, nemám nic."
"Já se z tebe zbláznim. Tak pojedem nakoupit."
Nákupy, zkoušení, světla obchodních domů. Dominik vedle mě.
Je to vůbec ještě realita?
Položil si ruku kolem mých ramen a přitáhl mě k sobě.
Nosem mi projela jeho vůně, stejná jako předtím. Hladil mě po vlasech, držel v náručí a já místo toho, abych spŕádala plán, jak bojovat o Jakuba, jsem se propadala hlouběji do propasti jménem Dominik...
....................................................Pokračování zítra...