Zahulený království

Poklad

Tak jak jsem se snažila vypadat k světu a zamaskovat na sobě důkazy toho, že jsem byla někde v lese, tak rázem bylo všechno pryč. S ubrečenýma očima jsem neunikla pohledu lidí, které jsme míjeli, když mě Dominik táhl ven.
Ignoroval každého, kdo se snažil o sebemenší kontakt s ním. Konečně jsme se dostali k auta. Otevřel dveře a já se schoulila na přední sedačku a rozplakala se ještě víc.
Dominik obešel auto a sedl si na svoje místo, natáhl po mě ruce a přitáhl mě k sobě. Slzy dopadaly na jeho novou mikinu, takže zanechávaly tmavé skvrny od řasenky, ale nevadilo mu to. Hladil mě po zádech a nechal beze slova vybrečet.
Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli, ale pomalu mi už docházely slzy a já se začala uklidňovat.
"Zapal mi." Vytáhl z kapsy cigarety a jednu mi zapálil. S díky jsem ji přijala a opřela se do svoji sedačky.
"Absolutní věrnost labutí. To Jakub asi nezná, co?"
Viděla jsem, jak je Dominik nervózní, asi tohle nečekal. Možná moje vyprávění považoval za přehnaný a teď se na vlastní oči přesvědčil, že jsem opravdu nepřeháněla.
"Hele, já vůbec nevím, o co tady jde. Ale nevěřím tomu, že by si z tebe Kuba dělal srandu. Takovej není."
Sjela jsem ho pohledem a začala se smát. Musela jsem vypadat jako absolutní šílenec.
"Ne? Už podruhý ho vidím s ní. A ani jednou mi neřekl, že se s ní má potkat."
Na to neměl co říct, tak jen pokrčil rameny.
"Uprav se."
Překvapeně jsem vyvalila oči. Tak já tady řeším takový podraz a on mi řekne, ať se upravím?
"Nekoukej, jak když mi nerozumíš. Uprav se, jedeme."
"Jako kam?" Hádala jsem se s ním dál a ignorovala jeho příkaz.
"Na jídlo."
"Děláš si prdel? Myslíš, že mám pomyšlení na jídlo? Jestli ty máš pocit, že když se nenajíš teď hned, umřeš hlady, tak si jeď sám. Já jedu domů, teda k vám, sbalím se a mizím."
Chtělo se mi brečet, ale v duchu jsem si dala jasný příkaz, že už neuroním ani jednu slzu.
"Říkám, že jedeme na jídlo a ty mu napiš, kde nás najde."
"Ani omylem." Trvala jsem si na svým a nehodlala ustoupit.
"Přestaň bejt tvrdohlavá. Jak jinak chceš zjistit, co se tady děje? Prostě pokračujem v plánu a uvidíme."
Podívala jsem se na něj akorát, když otočil klíčkem v zapalování. Jeho odhodlání z něj vyzařovalo neuvěřitelně silně, až přeskočilo i na mě. Sklopila jsem štít proti sluníčku a začala si upravovat rozmazanou řasenku.
Bez dalších slov vyjel z parkoviště. Já se během cesty upravila a dokonce se mi povedlo vypadat ještě líp, i když to se mnou házelo v každé zatáčce. Ale znáte to, při nátlaku a stresu ze sebe dostaneme maximum. To mi samozřejmě dodalo potřebný sebevědomí. Už mi nebylo těžko a už jsem se necítila jako malá podvedená holka, cítila jsem se jako královna pomsty, jako pěkně nasraná ženská.
...............
S jídlem jsme nečekali a objednali si hned, jak jsme dosedli.
"A dejte nám to nejlepší šampaňský, co tu máte a dva panáky... Co si dáme?" Otočil se Dominik na mě.
"Rum."
"Rozkaz kapitáne."
Tak jak jsem si myslela, že na jídlo nebudu mít ani pomyšlení, dopadlo to nakonec tak, že jsem snědla možná i víc než Dominik. Nebrali jsme ohledy na nějaký pravidla stolování a lovili se jeden druhému v talíři. Vzájemně si nabízeli a ochutnávali a udělali si takový švédský stůl.
"Myslím, že jsem si ty kalhoty měla koupit trochu větší."
"Chceš půjčit moje tepláky?"
"Myslíš ty z lesa?"
Začal se smát a já si představila, jak se do nich schovám celá.
"A až bych si stáhla tkaničku, vypadala bych jak pytel s odpadky."
Alkohol udělal svoje a my vymýšleli úplný kraviny a smáli se jak dva šílenci. Několikrát jsme rozesmáli i servírku, která měla co dělat, aby nerozlila pití.

Když před nás postavila už asi pátého panáka rumu, začala jsem mít problém s koordinací pohybů.
"Ty jsi mi objednal dva a já nevím, který si vybrat." Mumlala jsem a bylo jasný, že ji mám jak z praku.
Dominik se tlemil a vůbec mi nepomáhal.
Najednou se přestal smát a zadíval se mi do očí.
"Kdybys neměla na krku ten Yzův cejch, tak tě snad začnu balit, princezno."
Musela jsem vypadat jak totálně zbouraná princezna. Šokováně jsem na něj zírala a snažila se dát dohromady význam jeho slov, ale přes všechen ten alkohol jsem měla v hlavě jen Yzův cejch a balit.
Moje tělo se stávalo neovladatelným a i přesto, že jsem seděla, kolíbala jsem se jak nějaký magor.
Akorát když se mě snažil Dominik zachytit, abych se neskutálela ze židle, objevil se u stolu Jakub.

Ani jsem se na něj nemusela podívat a ten jeho přísný pohled jsem cítila po celém těle.
A víte co? Bylo mi to úplně jedno. Ať se třeba svým vztekem zadusí.
"Nazdar bro. Sorry, začali jsme bez tebe." Pozdravil ho se smíchem Dominik a dál mě držel za bundu, abych nespadla.
"To vidím."
Jeho hlas zněl tak chladně a pro mě se stal spouštěčem šíleného návalu emocí.

Na co si tu hraješ? Na krále morálky? Ty? Zrovna ty nám tady chceš něco kázat o morálce a věrnosti?
Ty, kterej máš plnou hubu keců a nakonec jsi první, kdo to poruší?
Jdi do prdele, Jakube!

Jo, v hlavě to znělo jako úplně skvělý projev, ale říct to nahlas, tak to v mým momentálním podání znělo jako:
Mmm blm heeee.
Nebyla jsem schopná pomalu ani jednoho slova.

Jakub došel ke mně a zvedl mě ze židle.
"Nech mě." To bylo jediný, co jsem ze sebe dokázala dostat.
"Srovnej to. A zítra ráno nástup v osm."
Hodil na stůl pár bankovek a bez rozloučení mě odtáhl do auta.
Snažila jsem se ještě něco zamumlat v tom smyslu, že  s ním nikam nejedu a víc už jenom tma.
...........
"Vstávej."
Jeho hlas byl protivnější než kokrhání kohouta. Hodila jsem si deku přes hlavu, ve které mi nejspíš nějaký malý trpaslíček rejdil nožem sem a tam a zavřela oči.
"Dominiko, vstávej. Jedeme do Prahy."
Jeho slova jsem vnímala jako z dálky, ale dobře jsem si uvědomovala, že dneska máme focení pro Esquire. Při tý myšlence jsem si vybavila Brigitu a v ten moment mi bylo ještě hůř. Ona taková dáma a já jako úplná troska.
Chtěla jsem zakřičet, že nikam nejdu, ať si jde sám a udělá si fotky s Briketou sám, ale pak jsem si vzpomněla na Dominikova slova.
Ona je jen sběratel pokladů, ale ty jsi poklad. Z toho musíme vycházet.

A to byl ten impuls...
....................................................
Pokračování příště...