Zahulený království

V řetězech

Čím víc jsem se blížila k našemu místu, tím víc se mě zmocňovala nervozita. Pořád dokola jsem se sama sebe ptala, co mi chce Dominik říct, přehrávala si v hlavě nejrůznější scénáře, ale všechno to vždycky skončilo v mrtvém bodě. Zkrátka jsem nevěděla nic.

Zaparkovala jsem auto na začátku lesíku a vypnula motor. Naštěstí jsem měla k dispozici Jakubovo druhé auto, kdybych kdykoliv potřebovala a tak jsen se sem nemusela plahočit. Kdyby věděl, na jakou cestu jsem ho použila, jsem si jistá, že by propíchal gumy.
Natáhla jsem se na zadní sedačku a vzala z ní tašku. Když jsem vystoupila, rozhlédla jsem se kolem sebe, jako kdybych dělala kdo ví co, ale chtěla jsem mít jistotu, že tady nikde nečíhá někdo, kdo touží po senzaci. Až na paní s pejskem, která vycházela z lesíka, nebylo nikde ani živáčka.
Zamkla jsem auto a vydala se po cestě do lesa.
Procházela jsem mezi stromy cestou, která vedla na jedno z nejhezčích míst tady.
Dodnes si nejsem jistá, jestli jsem tím místem byla uchvácená kvůli jeho kráse nebo na to měl vliv fakt, že jsem na něm byla s Dominikem.
Vyšla jsem ven na velkou hlavní cestu a zastavila se u rybníka, kde jsem tenkrát poslouchala vyprávění o labutích.
V Pardubicích jsem už byla nějaký ten pátek, ale ani jednou mě nenapadlo sem přijít sama.
A ani Jakub mě sem nikdy nevzal, možná to tu ani neznal, přeci jen tu nežil tak dlouho jako Dominik.

Stála jsem opřená o kmen stromu a pozorovala hladinu.
Bála jsem se setkat s Dominikem sama, uběhla sice nějaká doba, ale ani to nepomohlo.

"Vsadím se, že myslíš na ty labutě."
Nadskočila jsem a rychle se otočila. Nečekala jsem, že bude tady, počítala jsem, že mám ještě alespoň chvilku, abych si utřídila myšlenky a srovnala se, ale on mě překvapil a já tu teď před ním stála úplně ztracená.
"Nejsou tady." Špitla jsem a sklopila oči. Nedokázala jsem se na něj dívat a přitom se tvářit, jakože to se mnou nic nedělá.
"Jsou naproti, mají tam hnízdo."
Podívala jsem se na místo, kam ukazoval. Měl pravdu, byli tam.
Stejně jako my byli tady.
Ona a on, já a Dominik.
Aniž bych se otočila, cítila jsem, že se ke mně přiblížil. Cítila jsem jeho přítomnost, jeho horký dech mě hladil na krku, kořeněná vůně omotávala celé moje tělo, jako kdyby mě chtěl svázat, abych nemohla utéct a úplně mě ovládnout.
"Chceš zůstat tady?"
Jeho hlas byl tichý a uklidňující. Nebyla jsem schopná žádného slova. Pokrčila jsem rameny a dál stála na místě jako spoutaná řetězy.
Poodešel kousek stranou a posadil se do trávy.
Nespouštěl ze mě svoje oči a já cítila, jak mě polevá horko a absolutní pocit nejistoty. A to jsem se snažila působit sebevědomě.
Vzdala jsem to, nemělo cenu si tady hrát na ztělesnění sebevědomosti, stejně by to nejspíš hned prokoukl.
Položila jsem tašku na zem a sedla si do trávy vedle něj.
"Co jsi mi chtěl říct?"

Abyste si nemysleli... Chtěla bych tady s ním sedět a povídat si o všem možném a užít si každou minutu v jeho přítomnosti. Chybělo mi naše přátelství,  ale v hlavě mi ležela otázka, co mi chce říct.
Samozřejmě jako první mě napadlo, že jde o Jakuba a Brigitu. Jaký jiný důvod by měl, aby mě tahal sem.

Mlčky seděl, jako kdyby ani neslyšel mojí otázku, díval se do země a pohrával si se stébly trávy, které byly všude kolem něj.
"Niku, co jsi mi chtěl říct? Jde o Jakuba a Brigitu?"
Naléhala jsem na něj a tlačila na to, aby mi odpověděl.
Děsilo mě, co mi chce říct, a ještě víc mě děsilo, jak mlčí.
"Dominiku, můžeš sakra mluvit?"
Sama jsem se lekla, jak rázně můj hlas zněl. Zvedl hlavu a podíval se na mě.
Vytáhl z kapsy mikiny cigarety a nabídl mi.
Samozřejmě jsem na nic nečekala a jednu si vytáhla. Připálil mi a sobě taky.
"Byl za mnou Jakub." Odmlčel se a sledoval, jak budu reagovat.
"A?"
Nenechala jsem ho ani na chvíli a snažila se ho popohnat. Nechtěla jsem víc čekat, ta nevědomost mě doháněla k šílenství.
"Ptal se na tebe. Nejdřív jsem nechápal, proč se ptá mě, ale pak mi ukázal fotku, na který jsme my dva."
Vykulila jsem oči a potáhla z cigarety.
"Z tý kavárny?"
Dominik se na mě překvapeně podíval a já mu vyprávěla o těch holkách, co jsem potkala ve městě a pak o zážitku, když jsme byli v Praze.
"Ne, žádná kavárna. Byla to fotka odsud."
"Cože?"
Srdce mi bušilo jako o závod a hned jsem se rozhlédla kolem.
"Poslala mu ji Brigita."

Jasně, jak jinak. Opět využila, co mohla, aby nás rozeštvala.

"Řekl jsem, že to bylo ideální místo pro tvojí tvorbu. Ale nevím, jestli mi to uvěřil."
Složila jsem hlavu do dlaní a poprosila Dominika, aby mi dal chvilku.
"Chce využít cestu, aby jste si popovídali. Buď připravená.
Jen jsem kývla hlavou na souhlas, nevěděla jsem co říct a jak bojovat proti někomu jako je Brigita.

Tak to se ti, holka, povedlo. A to vlastně ani nemáš co skrývat.

Chtěla jsem se ještě ptát dál, ale zazvonil mi telefon.
Jakub...
....................................................
Pokračování příště...