Zahulený království

Drž hubu

"Tak já půjdu něco dělat." Vstala jsem a vydala se k balkonovým dveřím.
Od chvíle, co se tu objevil Jakub a vyslechl si Dominikovu poznámku na Brigitu, nastalo hrobové ticho. Ani jeden z nás nepromluvil a mě to jen utvrdilo v mých teoriích, že mezi ní a Jakubem něco je.
"Přijdu za tebou."
Zastavila jsem se akorát mezi dveřmi a podívala se na Jakuba.
"Chci být sama."
Na ten jeho udivený pohled nikdy nezapomenu, jsem si jistá, že takovou reakci nečekal.
Nechtěla jsem ale, aby se trápil a taky jsem nebyla zas tak ledová.
"Budu dělat na tom projektu a tvá přítomnost by mě jen rozptylovala." Mrkla jsem na něj a v jeho očích se objevila úleva. Byla jsem ráda, že se mi ho podařilo přesvědčit.
Nalila jsem si ještě jeden hrnek kafe a odešla do svého pokoje.
Chvíli jsem jen tak stála a hleděla do prázdna. I když jsem strašně moc chtěla začít pracovat, protože jsem člověk, který není schopný jen tak nečinně sedět, nemohla jsem. Před očima jsem pořád měla Jakubův výraz, když slyšel o Brigitě. Ať jsem dělala cokoliv, nemohla jsem to dostat z hlavy.
Dominiko, přestaň. Přece jsi si jasně určila pravidla. Sedni si a začni dělat svoji práci! Přijela jsi sem kvůli tomu a hlavně nezapomeň na svůj cíl!
V duchu jsem se proklínala, že jsem si vůbec dovolila do toho zatáhnout city. Takhle se prostě profesionál nechová.
Sedla jsem si za psací stůl, který stál pod oknem a rozložila na něj všechny tužky a papíry.
Práce počká, v hlavě mám jiný nápad...
..........
Z pokoje jsem vylezla až po obědě. Kluci seděli na gauči a pařili na playku.
Hned, jak jsem se objevila ve dveřích, oba zvedli hlavu.
"Konečně, kotě. Dáme oběd?" Jakub hned doběhl ke mně a líbnul mě na tvář.
"Můžeme, ale pak musím pokračovat. Pospíchal jsi na to přece."
Popíchla jsem ho. Zaraženě se na mě díval jak, kdyby mu vadilo, že jsem mu připomněla, jak na to při naší první schůzce pospíchal. Teď mi přišlo, že by to nejradši oddálil.
"Myslím, že čas ještě máme. Večer se máme sejít s Patrikem, budeme zkoušet."
Jen jsem přikývla a požádala ho o trochu času. Chtěla jsem si skočit do koupelny a pak se trochu upravit, abych nevypadala jak úplný pako.
Objal mě a políbil, tentokrát na ústa. V ten moment byly opět všechny moje předsevzetí pryč a já jen cítila, jak se mi podlamují kolena.
Dominik naší romantickou chvilku pozoroval z gauče a nespouštěl z nás oči.
Kdybych si v tu chvíli mohla přát jedno jediný přání, smazala bych všechny ty Brigity, Dominiky i Patriky a taky všechny závazky i práci a byla jenom já a Jakub.
"Večer tě chci mít jenom pro sebe." Zašeptal mi do ucha a rukou sjel přes záda až k mým bokům. Nic jsem si nepřála víc než to, co sám vyslovil. A tak jsem mu rukou zajela pod tričko a pohladila ho po zádech.
"Hej, já jsem pořád tady a mám hlad." Vykřikl Dominik a my jen protočili očima. Samozřejmě mě ani na vteřinu nenapadlo, že bysme si s Jakubem dali oběd sami. Tak jako vždycky budeme mít tohle přerostlý dítě sebou.
.........
Celý odpoledne jsme trávili v místní cafeterii, kde jsme hned po obědě zakotvili,  aby jsme si dali něco na zub. Respektive nás do toho dotlačil Dominik, který zkrátka a dobře musel mít tu sladkou tečku na závěr a uznejte sami, dá se ten člověk odmítnout, když na vás začne zkoušet ty svý smutný pohledy?!

"Budu muset do studia. Pojedeš se mnou, kotě?"
I přestože jeho objetí mě svádělo k tomu říct ano, odolala jsem.
"Dneska ne. Mám rozdělanou práci a chtěla bych ji dokončit."
Jeho oči zesmutněly. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem odmítla být mu po boku a nebo tím, že chci práci co nejdřív dokončit.
"Dobře, nechám vás tady a pojedu." Pohledem zkontroloval Dominika, ale ten jako kdyby ani nevěděl o světě, věnoval svoji absolutní pozornost borůvkovému koláči. V jeho podání to byly pravé sladké orgie. Musela jsem se usmát, když si asi půlku koláče narval do pusy.
Něco zamumlal, ale přes plnou pusu mu nebylo rozumět
"Buď hodná, kotě." Políbil mě do vlasů a zmizel v davu lidí na ulici.

"Co budeme dělat?" Zeptal se mě Dominik akorát, když jsem dopila ledovou čokoládu.
"Nevím, co budeš dělat ty, ale já budu určitě pracovat."
"No tak, nebuď tak upjatá. Co kdyby sis sbalila ty svoje pastelky a vyjedeme někam ven. Třeba chytneš nějakou inspiraci a já třeba taky."
Jeho nápad nezněl vůbec špatně. Mohlo by to být fajn rozložit deku někde uprostřed ničeho. Tam by se to nápady jen hemžilo. Ale pak mi došla taková maličkost, co by na to řekl Jakub. No vlastně bylo úplně jedno, jestli budeme s Dominikem sami doma nebo sami v přírodě. Obojí vyjde nastejno. Ale stejně by to měl vědět.
Dominik mě pozoroval a usmíval se. Úplně přesně totiž věděl, na co myslím.
"Já mu zavolám, ok?"
Byla jsem ráda, že to řekl. I přestože jsem si dala nějaká předsevzetí a hranice, nechtěla jsem ale, aby si Jakub něco špatně vysvětlil a třeba pak mezi ním a Dominikem vznikla nějaká propast.
"Tak v pohodě. Můžeme jet, taťka nám dal svolení." Zatlemil se, když se vrátil zpátky ke stolu.
"Ty jsi pako. Kdyby tě slyšel, dal by okamžitý zákaz a ještě by nás oba zamknul doma. Samozřejmě odděleně." I když jsem se snažila tvářit vážně, Dominikův smích mě strhnul.
"Jo, tebe do sklepa."
To už jsme se oba smáli jak dva šílenci, až se za náma otáčela půlka cafeterie...
......
"Máš všechno?" Ptal se mě už asi potřetí Dominik.
"Asi jo." Obouvala jsem se a přitom ještě přemýšlela, jestli mi něco nechybí.
"Máme jídlo?" Vykřikl zděšeně a já si ho změřila pohledem. To snad nemyslí vážně?
"Ty vole dokážeš myslet i na něco jinýho?"
Šibalsky pozvedl právě obočí a už chtěl nejspíš začít jmenovat celý seznam, na co ještě myslí, ale zarazila jsem ho. Narovnala jsem se a postavila se přímo proti němu. I když jsem nebyla zase tak moc malá, vedle něj jsem ale byla fakt prcek. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.
"Nic neříkej. Prostě drž hubu!"
Zasmál se, mrknul na mě a vyrazil ze dveří ven...
....................................................
Pokračování příště...