Zahulený království

Kde jsou ty časy

Popadané láhve na stole mluvily za vše. V popelníku dohoříval zbytek jointa a na gauči ve zvláštní poloze seděl Patrik se zavřenýma očima. Jakub napůl seděl a napůl ležel opřený o mě. Pomalu jsem nadzvedla jeho ruku, která mě objímala. Hlava se mi točila a já se snažila udržet balanc. Potřebovala jsem se zvednout a co nejrychleji se dostat na záchod.
Jakub byl těžký a až na několikátý pokus se mi podařilo ho odtlačit kus ode mě a já mohla vstát. Opatrně jsem se zvedla a chytla se boční strany gauče.
Došourala jsem se až do chodby, která vedla k záchodu. Připadala jsem si jako nějaká zombie.
Celý večer jsem se snažila s klukama udržet krok, popíjela s nima panáky, kouřila trávu a pak už si toho moc nepamatuju. Nevím, co se dělo dál a snad jsem to ani vědět nechtěla.

Konečně jsem došla až ke dveřím od koupelny a mohla si dojít na záchod.
Když už jsem tam byla, zkontrolovala jsem, jak vypadám, ale nakonec jsem usoudila, že to není tak zlý jako to, jak se cítím.
Vyšla jsem ven zpátky na chodbu a přemýšlela, jestli se vrátit zpátky na gauč a spát v tý šílený pozici dál a nebo myslet na svoje pohodlí a vylézt schody, které vedly nahoru do našeho pokoje. Nakonec mě přemohla touha si zapálit a tak jsem se vydala na terasu, kde jsme strávili s Jakubem skoro celý dnešní den.
Prošla jsem kolem gauče, kde leželi kluci. Na malou chvíli jsem se u nich zastavila a pozorovala je. I kdyby tady začaly padat bomby, nehnulo by to s nima. Musela jsem se pousmát, vypadali rozkošně. Sáhla jsem do kapsy pro mobil a zvěčnila je.
Vzala jsem nedopitou láhev vína a vydala se na terasu. Vůbec jsem si neuvědomila, že někdo v týhle sestavě na gauči chybí.
Potichu pomalým pohybem jsem pohnula klikou ode dveří, vedoucích ven a vyšla na čerstvý vzduch. Působil jako facka, ale mě to nevadilo. Tu facku bych si možná i zasloužila.

Zůstala jsem stát na okraji terasy a dívala se do tmy. Večer byl fajn, kluci se snažili, abych se ani na chvilku nenudila a necítila se odstrčená. Dokonce i Dominik se snažil o neutrální komunikaci, ale já si dobře všimla, že je to jiný než dřív. Byl ke mně chladnější a odtažitější než dřív a mě to bylo líto. Chybělo mi povídání s ním, chyběl mi náš společný čas, a i když to vždycky bylo jen na chvilku, i tak mě to neplňovalo. Bez něj mi bylo smutno, jako kdyby chyběl nějaký článek ve mně.

"Nechceš si radši sednout?" Ozvalo se mi za zády a já leknutím skoro nadskočila.
Tak tady se schovával, seděl na lavičce u dřevěného stolu a užíval si nočního klidu.
Otočila jsem se a naše pohledy se setkaly. Neměl sebemenší tušení, jak moc bych chtěla k němu vyběhnout a obejmout ho. Chybělo mi i tohle, patřilo to k jejich stylu vítání se a dneska to tak nějak s ním nebylo. A já se toužila ho dotknout.
Pomalu se posunul na lavičce dál a tím mi uvolnil místo vedle sebe.
Pomalu jsem dosedla na úplný okraj lavice a dělala, že jsem úplně ok. Pravdou ale bylo, že jsem byla v prdeli.
"Neboj, já tě nakousnu." Rýpnul si do mě a dál pozoroval okolí, ponořené do tmy.
Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale když už jsem se nadechla a chtěla spustit, raději jsem všechny ty slova polkla a mlčela.
"Kde jsou ty časy, kdy to mezi náma bylo hezký?"
Pronesl zamyšleně a zapálil si cigaretu.
Hlavou mi lítala stejná otázka a ani já si na ni nedokázala odpovědět. Zapálila jsem si, Ta malá úzká věcička fungovala jako nakopávač a zároveň uklidňovala.
"Snad jsou pořád někde tady poblíž." Vypadlo ze mě, aniž bych domyslela, co to může způsobit.
Dominik se ke mně natáhl a přejel prsty po mojí ruce. A mě tenhle jediný letmý dotyk vynesl téměř až k nebi.
Pak už jsem jen cítila pohyb na lavičce a než jsem se stačila nadechnout, jeho rty mě líbaly...
....................................................
Dnes jen krátce, aby jste neměli tak dlouhé čekání. Zítra se polepším, slibuji... 💗