Zahulený království

První krok

Nalila jsem si colu do skleničky a zrovna chtěla opustit kuchyň, když se ve dveřích objevila moje milovaná babička.
Kdykoliv jindy bych si s ní sedla a povídala, ale teď jsem byla myšlenkami úplně jinde. Takže jsem kolem ní jen prošla, usmála se a zmizela ve svém pokoji.
Znovu jsem rozsvítila obrazovku na noťáku a už asi po stopadesátýdevátý přečetla zprávu.
Super, tak jako vidí, že už sis ji přečetla a nic. Nejsi schopná napsat jednu jedinou souvislou větu a to jsi žila v přesvědčení, že ti svět bude ležet u nohou. Tak takhle budeš ležet ty před ním!

Měla jsem na sebe vztek. Znáte to, takový ten vnitřní vztek, kdy si nadávate za svou neschopnost a tím se snažíte sami sebe vyhecovat k akci.
Vstala jsem a zamkla dveře. Z rodiny nikdo nevěděl, že kouřím. Ne, že bych teda byla malá holka, ale byli věci, který se u nás nenosili.
Zapálila jsem vonnou lampu a vytáhla z tašky cigára. Jedno jsem si hned strčila do pusy a škrtla zapalovačem.
Sedla jsem si zpátky na židli a klikla myší na zprávu. Otevřelo se mi okno a já mohla začít psát.

D.: Ahoj, díky za kompliment. O čem by sis rád popovídal?

Stiskla jsem tlačítko odeslat a opřela se hluboko do židle. Musela jsem vypadat jako malá vystrašená holka, která se snaží schovat, ideálně splynout s tou svojí židlí ne-li rovnou s celým pokojem.

Tak to jsi teda, milá Dominiko, napsala dílo.

Zobrazeno...
Vyskočila jsem ze židle a skočila do svý postele. Co mi asi odpoví? Netrpělivě jsem sledovala zpovzdalí, co se děje na monitoru a jako úplně vyšinutý pako kroutila papírový kapesník do ruličky. Kdybych trpěla zlozvykem okusovaní nehtů, přísahám, že jsem až na kosti.

Musím vám totiž říct jednu celkem zásadní věc.
Sice nejsem šílená fanynka, ale pro tohohle týpka mám už několik let slabost. Jako jeho hudba je fajn, ale mnohem víc mě zaujala jeho osobnost, styl a vůbec jeho projev. A teď mě oslovil. No, řekněte sami, co byste v tu chvíli dělali? On tak nějak celý ten label Milion plus byl něčím zvláštním. Hezounek Nik Tendo, víc než zajímavý Yzomandias a tak bych mohla pokračovat.
Ale on byl nejvíc, jeho výstřednost, suverenita a všechno kolem něj byl ten můj vysněný svět.
A kdo ví, třeba se mi právě otevírá brána do něj.

Takže v tu chvíli jsem si sama sobě nařídila, abych se začala chovat jako profesionál. Žádný dětinský móresy, žádný šílenství a už vůbec na sobě nedávat najevo, že si z něj sedám na prdel.

Zvedla jsem se z postele a sedla si jako nějaká úřednice zpátky za svůj notebook. Přesně v ten samý okamžik se mi na obrazovce rozsvítila příchozí zpráva.

Y.: O tvé práci například. Nebo ještě líp o spolupráci?!

Taaaak dámy a pánové, je to tady. Brána do vysněného světa se právě odemkla.
A teď to hlavně neposrat.

Zapálila jsem si další cigaretu a začala vyťukávat svoji odpověď.

D.: Tak na začátek přijímám povídání o mé práci a pak se uvidí. Třeba pro mě bude tvá nabídka zajímavá 😉

Kupodivu jsem sama ze sebe byla překvapená, s jakou lehkostí jsem dala odpověď dohromady, ale upřímně nechtějte vědět, co se ve mně odehrávalo. I když vám to asi nemusím povídat, že jo.
On je totiž člověk hrozně velkej a silnej, když se schovává v bezpečí svého pokoje za monitorem, ale co když se to potom zvrhne v osobní setkání.
A to bylo to, co mě ani ve snu nenapadlo, že se tak rychle stane.

Y.: Co dnes večer?

Zírala jsem na tu zprávu a nemohla se skoro ani nadechnout.
Jako dneska? Už dneska? Jako fakt?
Napadlo ho, že třeba bydlím daleko a nebo že jsem časově hrozně vytížený člověk a nemůžu takhle rychle jednat?
V duchu jsem se ale hned okřikla, mám tady před sebou nabídku k setkání a já bych si ještě dovolila dělat nedostupnou?
Nebuď blázen, Dominiko!

Naklonila jsem se zpátky nad klávesnici a abych teda jako nebyla hned k mání, sehrála jsem to tak trochu do srandy. Snad má aspoň podobný smysl pro humor.

D.: Vydrž, podívám se do diáře.

Chtěla jsem tam přidat ještě mrkajícího smajlíka, ale přišlo mi to už trochu moc a tak jsem ho vynechala.

Y.: Jasně. Je to moc narychlo, ale kdyby se tam našla malá volná skulinka pro mě, budu rád. Jsem akorát v Praze, tak by to bylo fajn.

Takže už vlastně věděl, odkud jsem. To mě mohlo napadnout, když napsal, že mě už nějakou dobu sleduje. A kdo mě znal, věděl, že jsem z Prahy.
Přemýšlela jsem, jaká je optimální doba na to nechat ho čekat, než teda zjistím, jestli se do mého nabitém programu dnes vůbec vejde.
Nakonec jsem to nepřeháněla a nezveličovala jako to mají v oblibě snad v každé telenovele a rozhodla se jít s kůží na trh.

D.: Myslím, že by to šlo.
Y.: Výborně. V osm? Kde tě vyzvednu?

Chvilku jsem přemýšlela, jestli mu chci říkat, kde bydlím, ale nakonec jsem si řekla, že vykrást nás asi nebude chtít, že by si zase tak moc nepolepšil a tak jsem mu dala nejbližší záchytný bod, který byl asi dvě ulice od nás.

Y.: V osm jsem tam. Budu se těšit.
D.: I já...

Tak jsou tři hodiny odpoledne a já mám před sebou pět hodin, kdy ze sebe musím udělat člověka, hodit se do pohody a pak vykráčet ven jako kdyby mi patřil svět.
Tak to teda nevím, kde začít.
V duchu jsem si pořád opakovala, že jde čistě o pracovní schůzku a že není nutné z toho dělat takovou kovbojku, ale i tak chcete zapůsobit. A já v tu dobu ještě zdaleka nebyla taková, jakou se jednoho dne stanu.
Tohle byl první krok na mojí nový cestě...
....................................................
Čeká nás první setkání. Příběh se pomalu začíná rozjíždět. Těšíte se?