Zahulený království

Ta, co tě roztrhá

Řekni mi jeden důvod...

A co když je těch důvodu víc? Jak si mám vybrat jen jeden a ten vyslovit nahlas. Možná jsem řekla, že jsem přišla poděkovat a možná tenhle důvod patřil mezi ty nejdůležitější, ale hned po něm bylo tisíc dalších.

"Říkal jsem ti, že proti tobě nejsem imunní." Zašeptal do ticha a já se celá rozechvěla. Myslel si, že je to tím chladným nočním vzduchem, ale tak to nebylo. Rozechvěl mě jeho hlas a hlavně slova, která řekl.
"A chtěl bys?"
Neptejte se, jak jsem dokázala tohle vyslovit. Prostě to ze mě vylítlo, až mě to samotnou vyděsilo.
"Co myslíš? Být imunní?"
Nesnáším, když mě někdo odpovídá na otázku otázkou, ale s ním mě tahle hra bavila. Trochu to vypadalo jako na začátku, kdy jsme do sebe rýpali a vznikal tak mezi námi krásný přátelský vztah. Ale od toho dne, kdy jsme spolu byli v tý kavárně a pak mě doma políbil, se všechno změnilo a mezi námi byla zeď a ani jeden z nás neměl odvahu vyjít první s kůží na trh a prolomit to mlčení.

"Já...," odmlčela jsem se, chtěla jsem říct, že se mi to takhle líbí a bavím se, ale nebylo by to fér ani k jednomu z nás.
Byla jsem zmatená a překvapená sama sebou.
Natáhla jsem se pro láhev, kterou jsem přinesla a napila se. Rozhodně jsem netroškařila a nalila do sebe možná i trochu moc.

Říká se, že alkohol odbourává zábrany a stud a tak jsem se napila z plna hrdla.
Sledoval mě a chvílemi to vypadalo jako, kdyby mě  snad chtěl tu láhev vzít.

"Ty co?" Zase mi odpověděl otázkou.
Otočila jsem se k němu, seděl opřený o opěradlo lavice a ani se nepohnul.
Nevím, co mě to napadlo, ale musela jsem to udělat, musela jsem se ujistit, jestli to tam zase bude a já se stanu hlavní postavou tohohle představení a nebo to byla jen chvilková slabost a život půjde dál.

Naklonila jsem se k němu, musela jsem se z lavice téměř zvednout, abych měla svůj obličej až u jeho.

"Komplikuješ mi život."
Jen, co jsem to dořekla, přitiskla jsem se na jeho rty a bez okolků jsem mu útok oplatila.
Nepůsobil vylekaně. Nebála jsem se odmítnutí,  začala jsem se bát sama sebe.
...........
Tu noc mezi námi k ničemu nedošlo, ale mně se tím život otočil o stoosmdesat stupňů.
Seděli jsme spolu do pozdních hodin a povídali si stejně jako před pár dny na našem mistě.
A to bylo přesně to, co mi chybělo a co mě nakopávalo.
Když už slunce pomalu vstávalo a chystalo se na svoji denní pouť po obloze, nastal čas se rozloučit.
Zvedla jsem se z lavice a začala si sbírat věci, které jsem si přinesla.
"Půjdu si lehnout." Únava mě tak zmáhala, že jsem se na víc nezmohla, ale i přesto jsem nepospíchala a snažila se čas, než za sebou zavřu dveře, natáhnout co nejdýl.
Nevím, co jsem čekala. Že mě zastaví, bude prosit, ať zůstanu nebo mi řekne, že po mě touží stejně jako já po něm.
Vešla jsem do dveří a naposled se otočila.
Seděl na lavičce s hlavou sklopenou a schovanou ve svých dlaních.
Chytla jsem volnou rukou kliku a pomalu  zavírala dveře.
"Dominiko?!" Zastavil mě a moje srdce poskočilo radostí.
"Ano?!" Téměř jsem vykřikla, jak jsem byla nedočkavá, co mi řekne.
"Měli bysme na to zapomenout."
Někdo by v tuhle chvíli zatleskal a složil Dominikovi poklonu za to, jak férově se zachoval.
Dobře, neberu vám to, ale tohle jsem vážně slyšet nechtěla.
Teď přišel můj čas, kdy mu já můžu na otázku odpovědět otázkou.
Aniž bych se pohnula z místa, jsem se na něj podívala.
"A jde to?"

Jeho pohled byl smutný a mně to rvalo srdce. Nechtěla jsem být ta, co ho roztrhá, ale taky nejsem typ holky, co vymění kluka za kluka, kdy se jí zamane.

"Musí to jít." Jeho hlas zněl rozhodně a vážně a já si uvědomila, že se se mnou loučí.
Ten pocit tak bolel. Slzy se mi draly do očí, nechtěla jsem už nic říkat, chtěla jsem utéct do svého pokoje, zamknout za sebou dveře a nikoho k sobě nepustit.
Ztěžka se mi dýchalo, panika, že ho ztrácím sílila, když se mých boků dotkly něčí ruce.
"Co musí jít?" Ozvalo se mi za zády. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se.
Stála jsem tváří v tvář Jakubovi...
....................................................
Pokračování příště...