Zahulený království

Kamarádky?

Nebudu lhát, tý holky jsem měla plný zuby. Byl to přesně ten typ, kterýmu se celý život snažím vyhnout. Úplně blbá, žádný téma k povídání a kdyby jí Dominik řekl, ať běží po náměstí nahá, tak to snad udělá.
A tuhle postavičku mi dali kluci do péče mezitím, co si šli na bar dát láhvinku něčeho dobrýho.
"Myslíš, že se mu v tomhle budu líbit?"
Už asi potřetí se přede mě postavila a zapózovala v titěrných šatičkách.
"Jestli tě má rád, tak se mu budeš líbit i v pytli."
Konstatovala jsem a dál si hleděla svého.
Seděla jsem před zrcadlem a vytvářela na svém obličeji zázrak. Fakt mi dnes nebylo dobře a na mý tváři to bylo dost znát. Byla jsem bílá jako stěna, tak jsem se to snažila zamaskovat make upem. Nenápadně jsem Anetu pozorovala, jak si vybírá další kousek.
Bylo mi jí tak trochu líto, ale nechtěla jsem, aby se mezi námi vytvořilo nějaké bližší pouto postavené na lítosti. Na druhou stranu jsem nechtěla být nepříjemná, přeci jen budeme nějaký čas strávit spolu, i když jsem doufala, že ho bude co nejmíň.
"Nech si tyhle šaty, sluší ti a já si vezmu podobný. Jen ať klukům vypadnou oči z ďůlků."
Chtěla jsem se otočit zpátky k zrcadlu, když se ke mně Aneta rozběhla a objala mě.
"Děkuju." Vůbec jsem tihle její přehnanou reakci nechápala.
Usmála se na mě a přitáhla si židli ke mně.
Snažila jsem se jí ignorovat, ale byla dost neodbytná. Působila na mě jako malý dítě, který potřebuje vaší veškerou péči a pozornost.
Seděla vedle mě a v zrcadle pozorovala každý můj pohyb.
"Ty jo, taky bych si chtěla umět udělat takový linky." Vzdychla, opřela si bradu o svou dlaň a zírala na mě jako na obrázek.
"Trénuj a ono to půjde."
Nevím, co čekala, možná si myslela, že jí je namaluju, ale na to jsem neměla náladu.
"Dominik o tobě často mluví."
V momentě, kdy tuhle větu vyslovila, tužka na oči mi vypadla z ruky, odrazila se o stůl a zkutálela se skoro až k posteli.
To jsem nečekala, ani ve snu by mě nenapadlo, že spolu o mně mluví.
Otočila jsem hlavu, abych se na ní mohla podívat přímo. Chtěla jsem vědět všechno, co o mně říká, jak často o mně mluví a hlavně proč!
"Co říká?" Zeptala jsem se s předstíraným nezájmem, ale srdce mi přitom bušilo jako o závod.
"Že máš neuvěřitelný talent a že jsi jeden z nejhezčích lidí, který kdy potkal."
Tak teď mi srdce skoro vyskočilo z krku. Čekala jsem všechno možný, vlastně něco jako... Jo, je fajn. Ale tohle bylo něco víc.
"Má tě hodně rád. Někdy si i myslím, že pro něj znamenáš víc než třeba já." Zesmutněla a ke mně se zase dostavil ten pocit lítosti.
Položila jsem ji ruku kolem ramen. Musela jsem to udělat, musela jsem ji utěšit, protože ona za nic nemohla.
"Jsem si jistá, že pro něj znamenáš hrozně moc, jinak by tu s tebou nebyl."
Usmála jsem se na ní, bylo poznat, že se jí ulevilo a mým slovům uvěřila.
"Někdy na tebe žárlím, promiň."
Styděla jsem se. Věřte mi, že jsem se v tu chvíli tak strašně styděla, že bych se nejradši neviděla. Ale nemohla jsem jí říct, že z něj mám hlavu popletenou a nejen hlavu, ale že žárlit vlastně nemusí, protože mám Jakuba.
"Neomlouvej se. Asi bych se chovala stejně. Ale nemáš důvod, jsme přátelé."
Nelhala jsem jí, až na tu pusu, ale o tý se nikdy nikdo nedozví.

Prošly jsme halou a blížily se k baru, kde už na nás čekali ti dva.
Byla jsem nervózní, vůbec jsem si neuměla představit, jaký to bude je dva vidět pohromadě a jak se budu cítit, až uvidím Dominika s Anetou spolu.
Čím blíž jsme byly, tím víc můj žaludek protestoval.
Musela jsem se zastavit. Aneta si mě všimla a hned přicupitala ke mně.
"Co je ti, Dominiko?"
Opřela jsem se o zeď a v duchu se přemlouvala, abych to rozdýchala.
"Jdi napřed, musím si odskočit. Přijdu za chvilku."
Sjela mě pohledem a nechtěla nikam jít.
"Můžeš, prosím tě, jít napřed?"
Možná jsem zvolila moc přísný tón hlasu, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo mi hrozně zle a potřebovala jsem se jí zbavit.
Nakonec mě poslechla a vydala se k baru sama,. Po cestě se ještě několikrát otočila, tak jsem na ní jen mávla, že dobrý a ať jde.
Když se za ní zavřely dveře, vedoucí do hotelového baru, vystřelila jsem k záchodům.
Naštěstí tam nikdo nebyl, vtrhla jsem do první kabinky a v momentě začala zvracet.

Měla jsem kliku, že jsem použila kvalitní líčení a nic jsem si nerozmazala.
Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nemohla uvěřit tomu, co se stalo.
Naposledy jsem zvracela snad na střední škole, když mě složila nějaká střevní chřipka.
Upravila jsem si vlasy a podle slov svý mamky jsem narovnala záda a zdvihla bradu.
Věnovala jsem si v zrcadle úsměv a vyrazila.

Všichni mě už vyhlíželi a hned, jak jsem se objevila ve dveřích, otočili se ke mně.
Se vztyčenou hlavou jsem prošla kolem pár stolů a došla k nim.
Jakub se hned zvedl ze židle, když jsem došla až k němu, objal mě kolem pasu.
"Všechno v pohodě, kotě?"
Přikývla jsem. Políbil mě na tvář a přitáhl k sobě.

Ještě než jsem dosedla, Aneta už klukům nadšeně vyprávěla, jak jsem skvělá a že je šťastná, že mě poznala a že tohle bude ta nejlepší dovolená v jejím životě.
Jakub se zdvořile usmíval a přitom mě pozoroval. Rukou mi jezdil po noze a já se v duchu modlila, aby už ten její monolog skončil. Dominik mlčky seděl vedle ní a nespouštěl ze mě oči. Bylo mu naprosto fuk, jak to tý holce sluší a co má na sobě. Vlastně ho ani nezajímalo, co říká. Jen tiše seděl a díval se na mě...
....................................................
Co se stane v noci se dozvíte příště... 💗