Zahulený království

Sny a noční můry

Vůbec nemám tušení, jak jsem se dostala zpátky do auta. Čas po tom, co Jakub uhodil Brigitu jako, kdyby ani nebyl.
Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet, celé moje tělo bylo jako paralyzované a jen se klepalo do nějakého divného rytmu.
Nepřítomně jsem se dívala před sebe a slzy se kutálely z očí a dopadaly na Dominikovu mikinu, kterou jsem stále měla na sobě.
Podal mi zapálenou cigaretu a já ji třesoucí rukou přijala.
"Já nevím, jak ti pomoct." Promluvil tiše Dominik. Podívala jsem se na něho a viděla v jeho očích beznaděj a lítost. Nechtěla jsem, aby mě litoval. Potřebovala jsem kopanec, velitele, co by zavelel: Vzchop se a přestaň se tady hroutit! Ale jak to mohl vědět, když jsem mu to neřekla.
"Niku?" Špitla jsem. Hned se ke mně otočil a poslouchal.
"Máš nějaký hulení?"
Zasmál se a natáhl se přes mě, aby otevřel přihrádku na palubní desce.
"Co myslíš?" Mrknul na mě a vytáhl už smotané brko.
Otevřela jsem dveře od auta a vystoupila ven. Sedla jsem si kousek dál na lavičku a počkala, až ke mně Dominik dojde.
"Prosím slečno." Podal mi brko a zapalovač.
"Jsem vážně taková lůza?"
"Vyser se na ní vyzobanou slunečnici. Měl ji dát ještě jednu jen tak preventivně."

Dominik si vůbec neuvědomoval, že právě ta facka byla důvodem, proč jsem se sesypala. Jasně, že vás nepotěší zjištění, že jste úspěchu nedosáhla díky svojí snaze, ale to bylo potlačeno do pozadí.

Pamatujete, jak jsem vám vyprávěla o Michalovi? Asi teda chápete proč.
Já dobře vím, že si to Brigita zasloužila, ale pro mě to byl návrat do minulosti, vzpomínka na Michala a na roky trápení s ním.

Seděla jsem a natahovala z brka a ztrácela pojem o čase. Vůbec mi nedocházelo, že se Jakub vrátil do klubu a nejspíš nás hledá. A my si mezitím sedíme na lavičce a sereme na všechno a všechny.
Kdyby kdokoliv kolem nás procházel, považoval by nás ten večer za odpad společnosti, za dva zoufalce, co smyslem jejich života je sehnat si dobrej matroš, kterej je vezme pryč z tohohle světa. Ale my byli jiní...

"Jdeme na panáka?" Otočila jsem se na Dominika. Byla jsem tak ráda, že je tady se mnou. Že všechno tohle absolvuje po mým boku a že mě ani na chvíli nenechal samotnou.
"Šla bych na naše místo."
"To ti asi dneska nesplním, ale na panáka tě vezmu. Jen nás asi za chvíli začne Jakub hledat."
Dala jsem prst před jeho rty.
"Psssst, schováme se mu." Jen, co jsem to dořekla, začala jsem se strašně smát.
"Asi dobrý hulení." Poznamenal a pousmál se.
Bylo mi jedno, že je noc a většina lidí v okolí už spí, smála jsem se a žadonila o další kousek.
Dominik vypadal ustaraně a mně ho bylo líto, i když jsem se pořád smála a nemohl svůj stav ovládnout.
Naklonila jsem se k němu a když nás dělilo sotva pár centimetrů, sjel můj pohled na jeho rty.
Měla jsem strašnou chuť ho políbit ještě jednou.
"Proč jsi mě líbal?" Vysoukala jsem ze sebe a dál na něj zírala.
"Aby nás nepoznal."
Jo, to dávalo smysl, ale v tuhle chvíli, kdy jsem byla zhrzená a nešťastná, jsem chtěla slyšet něco jiného.
"To je celý?"
Nespouštěla jsem z něj oči a provokativně máchala řasama nahoru dolů.
"Bohužel ano."

Odtáhla jsem se a ještě jednou se na něj podívala. Možná, kdybych nebyla tak zhulená, dokázala bych vyčíst vzkaz v jeho očích, ale byla jsem schopná se jen smát.
"To je fakt, kdo by se zahazoval s takovou lůzou."
Jen co jsem to dořekla, chytil mě Dominik za ruku a pevně stiskl, až to trochu zabolelo. Kupodivu mě to nevylekalo, byla jsem ve stavu, kdy mi to bylo tak nějak jedno.
"Tohle už nikdy neříkej! Nedávej si do hlavy tyhle její zasraný slova."
Sklopila jsem hlavu jako malá provinilá holka. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil nebo aby na mě zvyšoval hlas. Byl moje opora, můj přítel a bez něj bych asi už dávno utekla a vzdala všechny svoje sny.
"Proč to Jakub udělal?"
Dominik pustil mojí ruku a opřel se o svoje nohy.
"To nevím. Asi ti chtěl pomoct a vzal to za špatnej konec."
"Tak to rozhodně." Zasmála jsem se.
"Co mám dělat? Jak se mám chovat?" Připadala jsem si úplně bezradná.
"Budeme se muset vrátit zpátky. Tím začneme."
Měl pravdu. Byl nejvyšší čas vrátit se zpátky na místo, kde jsme ještě byli všichni spolu a já netušila, co je za mým úspěchem u Brigity.
"Co řekneme?"
Nenapadala mě jedna jediná výmluva a doufala jsem, že Dominik na tom bude líp.
"Máš u sebe telefon?"
Zakroutila jsem hlavou, nechala jsem ho v autě pro takovou tu jistotu, aby mi třeba nezačal zvonit, když jsme se plížili za Jakubem.
"Ani já ne. Tak možná už nám volal. Jdeme." Zavelel a pomohl mi vstát.

"Volal ti?" Zeptal se, když zkontroloval svůj telefon.
"Ne, ani žádná zpráva."
Dominik se zamyslel a dál klíček do zapalování.
Vyhledal si v kontaktech Jakuba a vytočil jeho číslo.
Překvapivě to zvedl skoro hned.
"Kde jsi?" Zeptal se jakoby nic.
"Dej mi ještě půl hodiny, pak ti to vysvětlím. Co moje maličká?" Odpověděl Jakub. Oslovení maličká mě dodalo a po tom všem, co se stalo, mi vrátilo naději, že se tohle všechno vysvětlí a bude to zase dobré.
"V pohodě. Jen už jí chybíš." Mrknul na mě a já se lehce pousmála.
Pak už telefon položil a my vyjeli.
"Povíš mi potom, co ti řekl?"
"Na našem místě, ok?"
Jen jsem přikývla a dál mlčky seděla a přemýšlela.

Jaký to bude, až se setkáme? Budu se na Jakuba pořád dívat stejně i po tom, co jsem dnes viděla?
Není náhodou můj sen i moje noční můra, jak zpívají kluci?

Dojeli jsme před klub a já vystoupila z auta. Akorát jsem zabouchla dveře, když se Jakub objevil přes ulici a podíval se našim směrem. Už jsem neměla šanci někam zmizet, protože si mě všiml.
Pomalým krokem přešel silnici a došel ke mně.
"Ahoj kotě, promiň, že jsi musela čekat."
Objal mě a já koutkem oka sledovala Dominika, jak vystupuje.
Najednou se Jakub odtáhl a oba si nás zkoumavě sjel pohledem. Pořád jsem na sobě měla tu samou mikinu. Strachy, aby mu to nedošlo, jsem se nemohla ani nadechnout.
"Kde jste byli?" Zeptal se.
.................