Zahulený království

Bohyně

Nikdy bych si nemyslela, že focení může být taková malá milostná předehra. Ale když stojíte před objektivem pod všemi těmi světly a zrak všech kolem míří jenom na vás, připadáte si jako bohyně.
A přesně takhle jsem se cítila ten den já. Střídala jsem na sobě jeden luxusní kousek za druhým a užívala si obdiv všech, co tu byli se mnou.
"Dominiko, lehni si tady a poprosil bych, trochu odhalíme ramínko. Přesně tak, nádhera."
Poslouchala jsem instrukce staršího fotografa a přitom po očku sledovala Jakuba, který seděl opodál v křesle a všechno kontroloval.
"Skvělá práce. Moc díků, zlato. Byla jsi skvělá."
Objal mě a políbil na tvář.
To bylo znamení, že dnešní práce pro mě skončila.
Došla jsem k Jakubovi a sedla si na okraj křesla.
"Převleču se a můžeme jít."
Neodpovídal, prohlížel si mě takovým zvláštním způsobem, až mi přejel mráz po zádech.
"Jakube?" Zkusila jsem znovu, jestli mě vnímá.
Trhl sebou a přikývl. Beze slova vstal. Zvedla jsem se a vyrazila z ateliéru do chodby, která vedla k mojí šatně. Jakub šel za mnou, nic neříkal, ale jeho pohled jsem cítila na svých zádech. Byla jsem z toho nervózní, nevěděla jsem, na co myslí, co se mu honí hlavou.
Odemkla jsem dveře od šatny a vstoupila dovnitř.
"Zamkni, prosím." Podala jsem mu klíč a mezitím si sedla na malý gauč u zdi pod oknem.
Jakub otočil klíčem v zámku a pro jistotu ještě zkusil vzít za kliku.
Opřela jsem se do polštářů a vydechla. Byla jsem unavená, ač se to tak nezdá, pozóvání před objektivem unaví člověka celkem dost.
Otočila jsem se na Jakuba, který zůstal stát u dveří. Nechápala jsem jeho chování, i když vlastně možná jo, o to víc jsem z něj byla nervózní.
Zvedla jsem se a z malé ledničky, která stála vedle pohovky, vyndala mini láhev šampaňského.
"Dáš si se mnou?"
Zakroutil hlavou a pomalým krokem došel ke mně. Vzal mi z ruky malou lahvičku a začal jí otevírat.
Když vystřelil špunt, podal skleničku a nalil mi tekutinu do ní.
"Děkuju."
Počkal, až se napiju, a pak se ke mně sklonil. Pomalým pohybem mi skleničku vzal a postavil ji na stůl. Natáhl ke mně ruku, pomalu jsem mu podala mojí. Rychlým pohybem mě vytáhl z pohovky a přitiskl k sobě.
Dýchal mi do tváře a nasával mojí vůni. Tep se mi zrychlil šílenou rychlostí.
"Otoč se." Přikázal mi. Stačila jsem se na něj jen na malou chvíli podívat, než mě chytl za boky a prudce otočil.
Cítila jsem jeho dlaň, jak mi odhrnula vlasy na stranu a pak jemné kousnutí do krku.
Vydechla jsem a zaklonila hlavu, zatáhl mě za vlasy a já znovu vydechla.
"Zešílim z tebe. Ohni se."
Jeho hlas, který rozdával pokyny mě neuvěřitelně rajcoval.
Tisíckrát mi mohlo vadit, že mě vždycky postavil před hotovou věc a neptal se, ale v těchhle chvílích jsem jeho dominanci milovala.

Zlomila jsem se v pase a předklonila se. Prsty jsem zabořila do pohovky.
Viděla jsem ho, jak si sedl do podřepu, chytil obě moje nohy za kotníky a pomalu je dal od sebe. Pevně jsem se chytla opěradla, abych nespadla a nechala ho dál pokračovat. Dlaněmi stoupal po mých nohách nahoru až k bokům. Tam se zastavil a postavil se. Přitiskl se k mému zadečku, který právě zažíval muka pod jeho rukama. Drtil ho ve svém sevření a já cítila jeho stoupající vzrušení.
Vytáhl krátké šaty, které jsem měla na sobě a tím se mu odkryl pohled na mé krajkové spodní prádlo. Slyšela jsem jeho zrychlený dech.
Jedním tahem odtáhl tu malou krajku stranou a zajel prsty do mého klína. Nemusel víc dělat, byla jsem připravená.
Mírným tlakem na zádech mě ještě víc ohnul, aby SK zpřístupnil cestu a pak už jsem jen slyšela, jak si rozepíná pásek.
Ten pocit, když mě zaplnil zevnitř, je nepopsatelný. Sevřela jsem ho uvnitř sebe, jako kdybych už ho nikdy nechtěla pustit ven, vzdychl a přirazil ještě víc.
"Nevydržím to, kotě."
Chtěla jsem mu říct, že to nevadí, ale nestihla jsem to. Cítila jsem, jak se uvnitř mě rozlévá teplá tekutina. Objal mě kolem pasu a přitiskl se ještě víc.
Nohama jsem dopadla na pohovku. Kdybych byla doma, nejspíš bych si teď přála usnout v jeho objetí.
...........
"Už mi řekneš, kam jedeme?"
Autem se rozléhala muzika a Jakub si prozpěvoval svůj Gauč Lock.
Věděl dobře, jak mě vytáčí, když mi neodpovídá. Možná, kdybych neměla od Dominika informaci o tom, že viděl fotku nás dvou, nebyla bych tak nervózní a klidně na tuhle hru přistoupila. Jenže mě trápilo svědomí, a I když všechno vypadalo jako v pohodě, měla jsem strach, že je to jen maska.
Jakub měl totiž jednu úžasnou vlastnost. Teda úžasnou, jak se to vezme, někdy to bylo fajn, ale zrovna teď se nehodila, alespoň ne mně. A to, že na sobě nedal nic znát. I když měl hlavu plnou starostí, působil v pohodě. Jediný, na čem se to dalo aspoň trochu poznat, byly oči. Ale ty teď měl schované za slunečními brýlemi.

"Ty nemáš ráda překvapení?" Zeptal se a já musela na chvíli přemýšlet, co odpovědět.
Vlastně jsem je měla ráda, ale to jen do doby, než jsem udělala tu blbost a šla s Dominikem ven a neřekla mu to.

A pak jsem dostala nápad. Vždyť jsem přeci nakreslil ten obraz, který jsem před ním celou dobu schovávala a teď ho můžu použít jako překvapení. Tedy za předpokladu, že mě obviní z toho, že mám něco s Nikem.
Jsem mistryně ve vymýšlení výmluv a strategií.

"Miluju překvapení." Mrkla jsem na něj, i když jsem přes tmavá skla jeho brýlí vůbec nevěděla, jestli na mě kouká.
Usmál se, sešlápl plyn a dál si vesele pobrukoval...
....................................................
Pokračování příště... 💗