Zahulený království

Jsem v pohodě, jsem v prdeli

"Já vám něco povim. To je taková sebranka kreténů, že to není ani možný." Nadával Patrik, když jsme si sedli do auta.
"A ta Briketa nebo jak se jmenuje, bych ji poslal do píči hned." Pokračoval a já po očku sledovala Jakuba. Jeho výraz byl kamenný a nešlo z něj vyčíst vůbec nic.
Na jednu stranu mi ho bylo líto, že vlastně nikdo neví, co mezi nimi bylo a očividně to nechce přiznat, na druhou jsem měla vztek, že zrovna on se nechal zlákat do jejich sítí. Tak moc jsem chtěla, aby mi to řekl, jak to bylo, co se stalo a proč, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych s tím dokázala žít a vidět ho pořád stejnýma očima.

Když jsme konečně usedli v jednom nejmenovaném klubu do jeho zadní části a objednali si pití, vytáhla jsem z kabelky všechny ty vizitky a položila je na stůl.
"Asi bych si měla pořídit nějaký futrál." Prohlížela jsem si všechny ty kartičky, mezitím co číšník pokládal skleničky na stůl.
"Promiňte, já vás znám."
Ani jsem se neobtěžovala zvednout oči, tak nějak jsem počítala s tím, že mluví na kluky. Až když mi Jakub poklepal na rameno, zvedla jsem hlavu a pochopila, že číšník mluví ke mně.
"To je na mě?" Zeptala jsem se nedůvěřivě a všimla si, jak se kluci smějí.
"Vy jste Dominika, že ano? Přítelkyně sleduje vaše videa a já vás dnes viděl na titulní stránce Esquiru."
Rozpačitě jsem se na něj usmála a kývla hlavou.
"Můžu vás poprosit o podpis a fotku? Přítelkyně bude nadšená."
Rozhlédla jsem se kolem stolu na kluky a tak nějak celá nervózní přikývla. Ne, že by mě občas někdo nepoznal, ale tohle bylo jiný. Kdyby šlo o kluky, chápala bych to, ale teď se jednalo o mě.
"Bude nadšená přítelkyně a nebo ty?" Rýpnul si Dominik a číšník se začervenal.
Patrik už ani nezakrýval smích.
Bylo mi toho kluka trochu líto, a tak jsem vstala a došla k němu.
"Vyfotíme se tady?" Postavila jsem se vedle něj a počkala, až z kapsy kalhot vyndá telefon.
Jakub se opřel do opěradla gauče, na kterém jsme seděli a pozoroval nás. Usmála jsem se na něj a přemýšlela, jestli žárlí.
Kluk konečně vylovil mobil a nastavil fotoaparát na nás.
"Děkuju moc."
Podala jsem mu ruku a vrátila se zpátky na gauč k Jakubovi. Objal mě a přitáhl k sobě, aby všichni, co půjdou kolem, pochopili, že jsem jeho.
"Chápete to?" Ptala jsem se ještě pořád v šoku.
"Ten z tebe byl úplně v píči." Konstatoval Patrik a ještě pořád se smál.
"Tak ať si nechá zajít chuť."
Konečně jsem v Jakubově hlasu zaznamenala špetku žárlivosti a nebudu lhát, když přiznám, že mě to těšilo a dělalo dobře. Konečně se naše role vyměnily a teď to byl on, kdo byl v nejistotě.
.........
Dopotácela jsem se na toalety a tam se opřela o zeď.
Hlava se mi točila, ale v mém těle bylo tolik energie, že jsem i přesto měla chuť tančit a zpívat jako, kdyby to byl poslední den mého života.
Začala jsem se smát, aniž bych vlastně věděla čemu.
Vůbec jsem nevnímala, že o kousek dál stojí dvě holky a pozorují mě. Až když ta jedna zmínila Dominika, zaujalo to mojí pozornost a podívala jsem se jejich směrem.
"Myslíte Cittu?" Zeptala jsem se se smíchem. Zaraženě si mě prohlédly a ta jedna zlehka kývla hlavou na souhlas.
"Jsi jeho holka, ne?" Zeptala se ta druhá. V ten moment mě přešel smích a já si vzpomněla, jak jsem v Pardubicích potkala ty dvě, co mi řekly to samé.
Odrazila jsem se od zdi a pomalým houpavým krokem došla k nim.
"Tak to nejsem. A myslím, že nejsem ani jeho typ. Vlastně ani nevím proč."
Obě na mě udiveně zíraly. Hlavou mi problesklo, že je mi to líto, že mě to štve, že nejsem ta, o které on sní.
Holky mě ještě chvíli pozorovaly a pak si sebraly svoje kabelky, co měly položené na umyvadle.
"Aha, tak promiň." Omluvily se a vydaly se ke dveřím.
Zůstala jsem tam stát sama se svýma myšlenkama a svým trápením.
Proč si, sakra, takhle musím komplikovat život? Proč, když jedno dostaneme, začneme chtít něco jiného? Proč jsme my lidi pořád tak nespokojení a nevděční?
Opřela jsem se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla.
Tak, Dominiko, jsi tady a máš plnou kabelku vizitek. Lidi tě začínají poznávat. Tohle jsi přece chtěla. Tak na co si tu stěžuješ?

Opláchla jsem si ruce a vyšla ven na chodbu.
Chtěla jsem být už zpátky u stolu, v bezpečí Jakubovy náruče, když se mě zezadu dotkla něčí ruka.
"Počkej."
Zastavila jsem se a prudce otočila. Můj pohled zůstal viset na jeho hrudi. Dominik...
"Chtěl jsem ti jenom říct, že jsi dneska byla skvělá."
Zaklonila jsem hlavu a podívala se mu do očí.
Tak jak jsem se snažila dát do kupy na záchodě, všechna ta snaha byla rázem pryč, protože se tu prostě objevil, dotkl se mě a teď tu stojí, čumí na mě a já jsem úplně v prdeli.
"Tak ti pěkně děkuju." Vypadlo ze mě.
Okamžitě poznal ironii v mém hlase, zvedl obočí a nechápavě na mě zíral.
"Jak to teď myslíš?"
"Tak jak to říkám."
Dívali jsme se jeden na druhého a jiskry mezi námi přeskakovaly sem a tam.
"Nechápu?"
Nadechla jsem se a spustila.
"Promiň. Jsem strašně ráda, že tu jsi. Bez tebe bych se nedokázala postavit Brigitě. Ale taky jsem v prdeli. Úplně v prdeli." Rozplakala jsem se. Chytil mě za rameno a jemně se mnou zatřásl.
"Proč? Co se stalo?"
"Ty ses stal. Když už se smířím s tím, že jsi jen kamarád, tak si sem nakráčíš s tím svým nádherným neodolatelným úsměvem a zase to všechno zkomplikuješ a já můžu jít zpátky na hajzl a tam se dávat zase do klidu. Ale mně se nechce. Nechce se mi se pořád uklidňovat. Chci..." Podívala jsem se na něj, jeho pohled byl zmatený a já začala být hysterická.
"Nevím, co chci. Kurva."
Nechal svoji ruku sjet z mého ramene a spustil ji podél svého těla. Stál tam proti mě a nespouštěl ze mě oči.
"Proč na mě takhle čumíš?"
Dal si ruku na hlavu a poškrábal se na čele, jakože přemýšlí.
"Protože musím."
....................................................
Noc ještě nekončí...
Pokračování příště ❤️