Zahulený království

Chtěla bych pryč

"A vy se tedy živíte jako modelka, Dominiko?"
Jakubova maminka byla sympatická, usměvavá paní a její klidný hlas působil uklidňujícím dojmem, takže veškerá nervozita opadla téměř okamžitě.
"Tak nějak by se dalo říct, že ano. Původní plán tedy byl jiný, ale ještě není všem dnům konec."
Usmála jsem se a napila se vína, které objednala.
Pokývala hlavou na souhlas.
"To máte pravdu. Slyšela jsem od Kuby, že krásně malujete."
Potěšilo mě, že jí o mě Jakub vyprávěl, a když jsem slyšela, že mluvil o mojí tvorbě, potěšilo mě to dvojnásobně. S pocitem blaženosti jsem se usmála a pohladila ho po ruce. Hned mě chytil za konečky prstů a přitáhl si je ke svým rtům. Jemně se jich dotkl a já si připadala jako malá holka, která právě dostala pochvalu od své třídní učitelky.
"Myslím, že mám ještě co zdokonalovat. Ale děkuji."
"Ráda bych se na vaše obrázky podívala." Stočila pohled na Jakuba a pokračovala.
"Chtělo by to nějakou změnu v mojí kanceláři."
Mrkla na mě a dopila svoji skleničku.
"Doufám, že vás brzy můj syn zase přiveze a ne jak bývá jeho zvykem." Zamračila se na něj, ale vzápětí nasadila opět úsměv.
"Nebo můžeš přijet ty. Všichni tě rádi uvidí."
Vrátil ji úder, pozvedl obočí a se svým ledovým klidem se opřel do židle.
"Máte nějakou představu, jak byste svoji kancelář chtěla změnit a jaký obraz by se vám tam líbil?"
Snažila jsem se odlehčit situaci a nedovolit těm dvoum, aby se tu dohadovali, kdo má přijet.
"A co kdybych vás vzala se tam podívat a třeba vás něco napadne?!"
Její nabídka mě překvapila, ale zároveň potěšila. Samozřejmě jsem ji nemohla odmítnout. A jelikož jsme seděli v hotelové restauraci, stačilo ujít pár metrů a byli jsme v kanceláři paní ředitelky.
Jakub s náma nešel, asi nám chtěl dát chvilku o samotě a sám ji využil k tomu, že si šel ven zapálit.
Celou cestu do kanceláře jsem přemýšlela, jestli toho času využije na odepsání Brigitě. Jen ta myšlenka mě úplně rozhodila a zkazila celou tuhle příjemnou chvíli s jeho maminkou.

Vešly jsme do kanceláře, vše bylo úhledně uspořádané a poskládané na svém místě.
Posadila se do svého křesla za velkým masivním psacím stolem a pohybem ruky mě pobídla, abych si sedla naproti ní.
"Mám tu jen Becherovku. Dáte si, Dominiko?"
Nebylo to zrovna moje oblíbené pití, ale protože jsem byla v Karlových Varech a seděla v kanceláři s Jakubovou maminkou, nedovolila jsem si odmítnout.
"Ráda."
Posadila jsem se do menšího křesílka naproti ní a rozhlédla se kolem sebe.
V hlavě se mi okamžitě rozjely všelijaké vize a nápady, jak ještě víc tuhle kancelář zvelebit.
Na komodě v rohu jsem si všimla pár rámečků s fotkami.
"Můžu se podívat?"
Ukázala jsem tím směrem a obě jsme ve stejnou chvíli vstaly.
"Tuhle fotku mám ráda. Vždycky mi připomene, že máme s Jakubem krásný vztah. Jsem na něj moc pyšná. Tolik toho zažil zlého a stejně se oklepal a šel dál za svým cílem."
Podala mi rámeček s fotkou, na které byli spolu.
A v ten moment jsem dostala nápad. Namaluju obraz podle téhle fotky.
"Jakub vás má moc rád, Dominiko. Snad nikdy jsem ho takhle neviděla."
Podívala jsem se na ní, její oči nelhaly. Dalo se z nich vyčíst strašně moc.
Její syn pro ní znamenal všechno. A když říkala, že je na něj pyšná, nelhala. Respektovala ho takového, jaký byl a podporovala ho ve všem, co dělal.
"I já ho mám moc ráda. Je to jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem kdy potkala."
"Pojď se posadit." Pobídla mě a přesunula se zpátky ke stolu.
"Myslíte, že bych si tuhle fotografii mohla vyfotit?"
Překvapeně se na mě podívala.
"Myslím, že mám nápad a mohl by se vám líbit."
Vysvětlila jsem jí a čekala, jak bude reagovat.
"Tak to jsem zvědavá." Usmála se a nalila Becherovku do malých panáků.

Možná bysme tam spolu seděly mnohem dýl, kdyby se po nás nezačal shánět Jakub.
"Za chvilku jsme tam." Oznámila jsem mu do telefonu a dopila svoji skleničku.
Ještě jsem narychlo vyfotila fotografii a vyrazily jsme zpátky do restaurace.
Tam se s námi Jakubova maminka rozloučila a my zůstali sami.
"Máš skvělou mamku."
Jakub se usmál. Jasně, že to věděl, ale bylo na něm vidět, že to ode mě slyší rád.
"Líbíš se jí."
Začervenala jsem se.
"Jak to víš?"
"Poznám to na ní a hlavně tě vzala do svý kanceláře. Kdyby ses jí nelíbila, nevezme tě tam."
Jeho slova mě zahřála u srdce. Chytla jsem ho za ruku a po jeho boku vyšla ven z hotelu.

"Projdeme se?" Navrhl a já nadšeně souhlasila.
Večerní osvícené město vypadalo luxusně a já si nadšeně užívala každou chviličku, kdy jsme byli jen my dva.

Posadili jsme se na lavičku v parku a Jakub vyndal z kapsy krabičku.
"Dáš si?"
Vyndal brko a vložil si ho do úst. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a nechala ho, aby mi sám jointa vložil do úst.
Chtěla jsem být myšlenkami jinde a chtěla jsem si to užít.
........
"Chtěla bych pryč."
Seděli jsme tu už asi hodinu a polemizovali o životě.
"Jak to myslíš, kotě?"
Jakub zaklonil hlavu a nechal dým volně vycházet z pootevřených úst.
"Někam daleko od všeho a od všech."

Myslela jsem si, že budeme sedět na lavičce a smát se, užívat si volna a neřešit nic a nikoho. Jenže opak byl pravdou. Čím dýl jsme tady seděli a mluvili, tím víc mě přepadala beznaděj a strach, že všechno tohle krásný skončí a to jen kvůli mojí blbosti.
"Sama?" Přerušil Jakubův hlas moje myšlenky.
Naklonila jsem se nad něj a zadívala se mu do očí.
"S tebou."
Přitáhl mě k sobě a začal líbat. Milovala jsem jeho rty a jeho styl líbání. Bral si všechno, co mohl a já mu to s láskou dávala.
Najednou přestal a odtáhl se.
"O víkendu jedeme akci, ale hned potom spolu odletíme."
Nadšeně jsem ho objala a v duchu se modlila, aby to nebyl jen sen.
"Dominiko?"
Odtáhla jsem se.
"Ano?!"
Jeho oči byly smutný a já si uvědomila, co ho trápí a na co se mě nejspíš chce zeptat.
"Ne, nic." Usmál se a pohladil mě po tváři.

Nevyslovil svoji otázku a nejspíš chtěl.
Ten večer jsem si slíbila, že mu svoji lásku a oddanost dokážu a že už nikdy nedovolím, abych podlehla pokušení.
To jsem ale nevěděla, co mě čeká...
....................................................
Pokračování příště... 😊