Hopeless

Chapter 45 - Týmový Duch

Ekaterina's point of view.

"Můžete mi někdo vysvětlit, co to má sakra znamenat?!" zeptám se podrážděně a zavrčím, když tohle obrněné vozidlo opětovně nadskočí. Absolutně netuším, co se to tady děje. V jednu chvíli jsem byla v té nechutné místnosti, kde jsem žila posledních několik týdnů, a ošetřovala Louise - a ve druhé chvíli jsem byla úplně dole mezi celami, které se řítily dolů. Nevím, co by bylo, kdyby mě Harry Styles nestrčil do tohohle vozu, kde mi sedí naproti Lissandra a Fluence. Hned za mými zády sedí ta dívka, která pro ně přijela.

"Víš..." Lissa si nervózně na svém místě poposedne a spustí si z hlavy čepici. Její černé vlasy ji spadnou po ramenou dolů. Prohrábne si je a věnuje pohled blondýnce vedle sebe. "... ono je to trošku složité na vysvětlení. Tohle není moc vhodná doba, aby se to vysvětlovalo," řekne a snaží se o úsměv.

"Houby je to složitý," ozve se dívka za mnou. Trhne volantem a celé vozidlo se otočí doleva. "Přišli jsme všichni pro Stylese, abychom ho dostali ven. Teďka jedeme sundat Syndikát."

"Rachel!" vykřikne hned Lissandra a nakonec si povzdechne. "Děkuju, žes' to vzala tak ve zkratce."

"Za málo."

"Ty to tak necháš být, Fluence?" zeptám se překvapeně blondýnky před sebou. "Vždyť jste zrušili celou věznici! Víte, kolik tam muselo umřít lidí?" Dělám všechno proto, aby mi do očí nevytryskly slzy, když si představím, že tam taky mohl zůstat Louis.

"To jsou jenom drobnosti," houkne vepředu Rachel. "Některé akce si vyžadují oběti. Spoustu obětí."

Fluence si přeloží nohu přes nohu a upraví si sukni od svého krémového kostýmku. Pramen vlasů, který jí vypadl z drdolu, si zastrčí za ucho a věnuje mi pohled. "Už mi tak nemusíš říkat. Jmenuju se Carole. A abych to taky zkrátila, u Interpolu jsem proto, abych některým jedincům chránila zadek. Vypadá to však na to, že moje kariéra je u konce, protože mě nachytal Tomlinson. Ovšem, pokud to všechno přežil. Škoda." opře se pohodlněji o opěradlo a pobaveně se usměje. "Začínala jsem mu přicházet na chuť."

"Děláte si srandu?" vypísknu. Tohle nemůže být pravda. Před chvíli se zřítila celá věznice, ve které poumírali vězni i dozorci, a oni si z toho nic nedělají? Dokonce ani Lissa se netváří zaraženě. Nerozumím tomu. "Umřeli tam lidé."

"To není žádná novinka. Myslela jsem, že sis za tu dobu v Ženevě zvykla, drahoušku," poví Fluence – Carole, či jak se to vůbec jmenuje. Můj zrak padne zpátky na mojí nejlepší kamarádku, kterou po těch všech měsících konečně vidím tváři v tvář. Zmizela na konci února a je skoro konec října. Sama mi věnuje pohled a pokrčí rameny. Svými rty naznačí prosté promiň a následně zrak odvrátí.

"Podívej, kočko," začne opětovně Carole a upoutá mojí pozornost. "Je zbytečné pokládat otázky. Odpovědi jsou složité a často jim nerozumíme ani my. Stačí, když budeš dělat pouze to, co ti bude řečeno a všechno dobře dopadne, slyšíš?"

Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Nezbývá mi stejně nic jiného, jelikož se vzdalujeme od Paříže. Podívám se ven z okna. To podzimní slunce by bylo příjemné, kdyby tohle byla naprosto odlišná situace. V těchto dnech bychom s Lissou chodily po nákupních centrech, lovily kluky a sháněly nějaké oblečení ve slevách na sebe.

Mírně nadskočím ve chvíli, kdy se kabinou vozu rozezní písklavý vyzváněcí tón. Chvíli hraje, než se Rachel povede zprovoznit připojení bluetooth k autu. "Slyšíme tě, Gordone. Jsi na odpo..."

"Jo, pořád ti to přijde směšné, debile?! Kurva, kéž by tě jedna z těch raket sestřelila! Úplně s největší radostí bych sledoval, jak ti koule upadávají od těla. Smál bych se tak, až bych brečel!"