Hopeless

Chapter 49 - Lost Control

Lissa's point of view.

Rty se mi sami od sebe pootevřou. Nedokážu ten sval ovládat, je plně pod nadvládou chvění. Nechvěju se ze zimy, ale ze strachu. Celé tělo se mi třese. Očima sleduju pouze Harryho ruku na krajce. Jeho živé oko doslova září, když má možnost se mi dívat na odhalenou pokožku. Silně potáhne. Automaticky chci jeho ruku následovat, ale on mojí podprsenku roztrhne. Zalapám po dechu a reflexně si hrudník zakryju. Pevně si ho stlačím pod rukama - jako bych snad měla nějakou šanci vůči Harrymu se uchránit. Jakmile se pro něco rozhodne, dává všechno do toho, aby to získal. Ustoupím pomalu o krok dozadu.

"Rozkošné," vyplivne ta slova a zvedne zrak. Naše oči se setkají. Jeho plné odhodlaní, moje plné strachu. Nemyslela jsem si, že se ještě do takové pozice dostanu. Doufala jsem, že si najde jinou zábavu a dá mi pokoj. Šíleně jsem se spletla. Pořád jdu dozadu, zatímco on se rozejde směrem ke mně. Oba koutky se mu pobaveně zvednou nahoru. "Nemá to zkurvený smysl, Lissandro," zašeptá. Nahými zády narazím o chladnou zplesnivělou stěnu tunelu.

"Prosím..." Nedokážu dostat ze sebe nic jiného. Hlas se mi třese. Působím neuvěřitelně zoufale. Nikdy se necítím tak poníženě jako v přítomnosti Harryho Stylese. Proti tomu chlapovi nemám absolutně žádnou šanci. A i kdyby se mi povedlo kolem něho dostat, neměla bych jak ven. Zamknul nás a klíč drží v moci on. "Prosím, nedělej to. Můžeš mít kohokoliv... kohokoliv, s kým ti to půjde lépe... neužiješ si to a jenom mi tím ublížíš..." Snažím se v něm něco zlomit. Cokoliv. Stále doufám, že za tou chladnou skořápkou něco je.

Jeho hrdelní smích prořízne studený vzduch okolo nás. "Děláš si ze mě prdel, však? Já jebu na to, co to udělá tobě. Hlavní tady je, co to zkurveně udělá mně... A já tě chci ošukat, Lissandro. Nejsi jen pěkný ksicht." Chytí mě pod bradou a zdvihne mi ji. Pohledem okamžitě uhýbám a soustředím se na jemné světýlko, které vyzařuje petrolejová lampa. "... jsi pěkný neojetý zboží..." dodá a pevně mě uchopí za jedno zápěstí. Bojuju s ním, abych se zakrývala.

Bez šance.

Harry je několikanásobně silnější než já. Povede se mu lehce dostat mojí ruku od mého těla. Stále se na něho nedívám. Odvracím pohled, protože se cítím neskutečně poníženě. Několik měsíců jsem s tímhle mužem dobrovolně zůstávala, jelikož jsem byla zvědavá. Teď toho lituju. Měla jsem utéct už dávno - vyřídit si vízum a odjet někam za oceán. Pochybuju, že by se mu chtělo tak daleko cestovat jenom proto, aby mě dostal zpátky. Podělala jsem si to sama, a proto teď tady stojím před ním - polonahá a absolutně bez šance.

Vidím, jak se mu živé oko znovu zaleskne. Olízne své plné rty a skloní se ke mně. Donuceně nakloním hlavu na stranu, když se jeho rty dostanou do kontaktu s mou pokožkou na krk. Místnosti se ozve lehké mlasknutí, když mi na tepnu věnuje polibek. Zhnuseně nakrčím nos a položím dlaně na jeho hrudník. Myslela jsem, že k Harrymu cítím nějakou slabost. Teď poznávám, jak hluboce jsem se mýlila.

Nasucho polknu a ze všech sil bojuju, abych udržela slzy na svém místě. Harry přesune svoje ruce na moje záda a přitiskne si mě víc na sebe. Zavřu oči, abych se nemusela na nic dívat. Snažím se alespoň pomocí myšlenek uniknout z této tmavé místnosti.

Slizoun.

Úplně stejný člověk, který se po mně sápal poté, co jsem se snažila z tunelu utéct s kladivem v ruce. Místo toho, abych ho s ním praštila po hlavě, jsem nedokázala udělat vůbec nic. Chytil mě, vyrval mi kladivo z ruky a chtěl se se mnou vyspat. Odmítala jsem ho, ale on mě praštil. Stačilo tak málo, ale Liam mě zachránil. Doufala bych v to samé, ale Harry nás tady zamknul. Nikdo mě nemůže zachránit. Jsem tu jen já a on. V zamčené místnosti.