Ekaterina's point of view - O dvacet minut dříve.
"Prosím?? Vy si snad ze mě děláte srandu, ne?!"
Beznadějně se podívám na svého nadřízeného a posadím se do křesla v jeho kanceláři. Žluté desky si položím do klína a prstem několikrát přejedu po jejich hřbetu. Louis skrčí své obočí, když netrpělivě poslouchá americký přízvuk na druhé straně hovoru.
"Promiňte, slečno, ale mě opravdu nezajímá, že má váš šéf nějakou schůzku a nemá čas. Nechte mě domluvit!" zvýší svůj hlas, když mu slečna opět skočí do řeči. "Chápete, my tady v Ženevě fungujeme úplně jinak, než na co jsou zvyklé ty vaše americké úřady. Když už se tady do něčeho pustím, tak si toho máte vážit! To váš šéf tady udělal cirkus a já jako debil se tady snažím najít jeho auto a on nemá ani tu soudnost, aby se mnou mluvil? Víte co?? Vyřiďte mu, že může jít do prdele. Ať si tu hloupou káru hledá sám!" Ozve se hlasité prasknutí, jakmile se mobil dostane do kontaktu s dřevěným stolem.
"Chápeš to?" Jeho modré oči vyhledají ty mé, když se naštvaně postaví. Několikrát přejde sem a tam, než se na místě zastaví a zkříží si ruce na hrudníku. "Takhle si váží naší práce? Ještě pořád se divíš, proč na všechno ženevská policie sere, když tady není ani špetka vděku? Já fakt odmítám dělat tuhle podřadnou práci."
Několikrát prsty poklepu po složkách a stále ho sleduju. V hlavě mi proběhnou myšlenky, které se zabývají tím, jak se Louis mohl stát služebníkem v oblasti ochrany státu. Tenhle člověk absolutně nedokáže jednat s lidmi profesionálně. Poslal právě nevinného člověka do prdele, aby si vyléčil komplexy na tom, že nemůže dělat případ Harryho Edwarda Stylese.
"Dobře, já chápu, že jsi naštvaný, ale bylo nutné, abys je posílal do zadních partií lidské části těla? Vždyť pořád máš vůči občanům nějaké povinnosti." Tyhle situace nutí můj mozek, aby přemýšlel, proč jsem byla tak blbá a neposlechla maminku, která mi celý život kladla na srdce, že mám v zahraničí vystudovat medicínu. Samozřejmě, že jsem se na to vykašlala, protože mě to nebavilo. Podala jsem si přihlášku na žurnalistiku, potkala jsem Lissu a nakonec momentálně trávím život tím, že pracuju na ženevské policejní stanici, které je všechno úplně jedno. Vlastně bych si neměla stěžovat. Dostávám celkem dost peněz za nic.
"Co? Mám vůči občanům nějaké povinnosti? Tak to pardon, ale já vážně nejsem nějaká charita, abych hledal věci, o které není zájem." Můžu dokonale vidět, jak jeho obličej rudne, když si sedá zpátky za svůj stůl. Naštvaně kopne do skříňky vedle sebe. Tenhle kumbálový stísněný prostor mu pravděpodobně leze na mozek. "Tady pán Anonym nechává hledat svoje auto, dokonce sem chce cpát nějaký newyorský pravidla, ale když mu volám, tak je nějaká schůzka důležitější. A víš, co ti řeknu, Ekaterino? Já mu na to auto skutečně kašlu. Stejně je už někde mimo stát, tak co?"
"Jsi policista. Musíš hledat věci."
"Musím jenom umřít. Tohle není můj obor, mám být na oddělení zvláštních případů."
Musím protočit oči. Postavím se a na stůl položím žluté desky. Tuhle větu jsem už slyšela několikrát. Pokaždé ji vytáhne, když ho upozorním na jeho momentální policejní hodnost. Nechce o tom nic slyšet a tvrdí, že kdyby nebylo Fluence, dávno by mohl Styles sedět zpátky ve vězení. Má pocit, že ho naše šéfová omezuje schválně. Do terénu příliš nechodí a všechny jednotky nasazené na Stylese rychle odvolává. Louis kvůli tomu několikrát málem vyletěl z kůže.
"Co to zase je?!" vyjede podrážděně, když si složky vezme k sobě. Otevře je a jakmile nakoukne dovnitř, zase je zavře a zamává mi s nimi před očima. "Děláš si srandu? Posílá tohle zase Fluence??"
ČTEŠ
Hopeless
Fanfiction"Láska je cit, který si vymysleli lidé, aby měli omluvu pro své naivní chování."
