Lissa's point of view.
"Dobrý den, vítejte ve Starbucks Coffee. Co si dáte?" zeptám se blonďaté dívky s brunetkou, které stojí na opačném pultu, než jsem já. Přinutím se do křečovitého úsměvu, abych vypadala mile, když zopakuji větu, kterou jsem dneska řekla nejméně padesátkrát a kterou jsem řekla tak milionkrát za ty tři měsíce práce tady.
Trpělivě čekám, zatímco se dívky rozhodují, co si vlastně dají a podívám se na hodiny. Ještě dvacet minut a budu konečně končit. Je to už půl roku, co jsme s Ekaterinou odjely pryč z Ženevy.
První měsíce byly nehorázně těžké, alespoň pro mě. Ekaterina byla díky práci na policejní stanici stále v tom koloběhu, kdy musela pracovat. Já jsem na tom byla jinak. Několik týdnů mě Harry držel pod zemským tunelem. Vyváděl mě sice poté ven, ale nedovolil mi nic dělat. Následně jsem se po Ženevě mohla pohybovat sama, ale stále jsem víceméně žila z jeho kradených peněz.
A teď přišel návrat do reality.
S Ekaterinou jsme po výbuchu syndikátské budovy zamířily přímo do Říma, kde jsem měla poznat Katiinou známou Jules. Poskytla nám na několik týdnů přístřeší a živila nás do doby, než jsme si vyřídily nové občanské průkazy a řidičáky. Díky její pomoci se všechno povedlo hladce vyřešit přes italské i francouzské úřady. Sháněly jsme si práci další dva měsíce, než se nám oběma podařilo sehnat tohle výhodné místo ve Starbucksu. Na číšnice dostáváme celkem slušný plat. Dokonce takový, že jsme si mohly pronajmout v Římě byt a společně napůl platíme nájem.
"Haló, slyšíte mě?" vyruší mě z přemýšlení o mém slušném platu blondýnka. "Daly bychom si obě latté s příchutí, ale bez cukru. Střední velikosti."
"Jakou příchuť?" zeptám se a snažím se zůstat milá. Slečny hubenější než můj prst a zakládají si na dietě. Od té doby, co jsem pryč z Ženevy, jím jako pominutá. Už několikrát jsme stačily zajít s Katiou na pravou italskou pizzu a na našich postavách se to pomalu začíná projevovat. Avšak od příštího týdne budu držet dietu, abych ty oplácané boky mohla shodit.
"Já si dám vanilkovou a moje kamarádka karamelovou," odpoví tentokrát brunetka.
"Na jaká jména?" Divím se, že ve mně pořád nějaká milost zbývá. Tahle práce mě absolutně nebaví. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Myslela jsem, že budu cestovat po světě za účelem zisku důležitých informací. Stačilo ale vstoupit na tu prokletou půdu ženevské půdy a všechno se změnilo. Jeden jediný člověk dokázal změnit celý můj život.
"Ten vanilkový na jméno Charlotte a karamelový na jméno Shannon," poví mi brunetka a nepřestává se na mě falešně usmívat.
Vezmu ze stojanu dva střední průhledné plastové kelímky. Na jeden napíšu jméno Charlotte a na ten druhý Shannon. Položím je na pult a na obě dívky se pokusím vykouzlit další úsměv. "Poprosím, tři eura osmdesát od každé." Dívky sáhnou do kabelek pro své drahé Louis Vuitton peněženky. Zaplatí mi a přesunou se na druhý konec pultu. Přejdu ke kávovaru, abych mohla udělat obě latté a přitom jsem stále myšlenkami u toho, jak je můj život momentálně na samém dně. Všechny sny zničené a nedají se obnovit.
Každý den žiju ve strachu, že mě Harry Styles najde a odvede mě zpátky. Není to tak, že by mi nechyběl. Nikdy jsem si nedokázala v sobě uspořádat, jakou roli Harry hraje v mém životě. Byly chvilky, kdy mi ho bylo líto a pak tu byly chvilky, kdy jsem ho doslova nenáviděla. Unesl mě, nutil mě nosit cudné šaty a nakonec mě nutil ke krádežím. Říkal mi sice, že je to jenom na mě, ale byla to manipulace. Pořád zdůrazňoval – pokud se pokusím o útěk, ublíží Katii nebo mojí rodině. Půlrok uběhl, ale Harry nezasáhl.
ČTEŠ
Hopeless
Fanfiction"Láska je cit, který si vymysleli lidé, aby měli omluvu pro své naivní chování."
