Louis' point of view.
Netrpělivě pěstí praštím do našeho červenočerného automatu, na kterém je ve spodní části vyobrazena káva s vymletými zrníčky a vábivě stoupající horkou párou. Zelenými čtverečky svítí označená nejvyšší možná míra cukru, jakou si lze vybrat. K tomu na tlačítkách červeným světlem svítí zvolená bílá čokoláda. Všechno by to bylo perfektní, kdyby ten automat někdy fungoval.
"Zase nefunguje?" zeptá se Ekaterina. Prochází okolo mě s náručí plnou žlutých složek označených Stylesovým jménem. Zastaví se, aby mi nakoukla přes rameno. "Neměli bychom někoho požádat, aby s tím něco udělali? Automaty nefungují, kávovar mele s posledního... divím se, že barel s vodou bývá plný."
Ve snaze tu obrovskou krávu rozjet - ještě několikrát tlačítko s bílou čokoládou zmáčknu. Když mi to stále nevyplivne ten zatracený kelímek, praštím do té bedny takovou silou, že se obrazovka s požadavky radši vypne. Ze zásuvky se vyline obláček kouře, aby mi oznámil, že náš automat na kávu je úplně odrovnaný. "Hloupý krám..." zavrčím. Skutečně nám nikdo automaty ani kávovary nevyměnil od doby, co jsem sem přišel. Kolik to musí být let? Šest?
"Na co máš Haroldovy složky?" zeptám se. Potřebuju rozptýlení od toho, že nebudu mít svůj ranní příjem bílé čokolády. Dám se do kroku, aby mě doprovázely zvuky vysokých jehlových podpatků. Od pádu Syndikátu se tady příliš mnoho nezměnilo. Ženevská policie stále pracuje tak, jako by ji nic nezajímalo. Sem tam máme výjezd k nějakým případům, které stejně papírové bankovky smetou pod podlahu.
Oddělení zvláštních případů se vrátilo zpátky do mých ruk. Od té doby, co se Fluence - či jak se to vlastně jmenuje - ztratila, mě nejvyšší státní orgán vložil zpátky do funkce šéfa tohohle oddělení. Konečně jsem se mohl po všech těch měsících strávených v kumbále s košťaty vrátit do své kanceláře.
"Pro zajímavost," odpoví mi. Dojdeme do její kanceláře, kde se opřu bokem o futra dveří. Zrak mi padne na její zadek v té černé pouzdrové sukni. Pohybuje boky při přesunu ke svému stolu. Posadí se na kolečkovou židli, odloží složky na stůl, proplete si prsty a věnuje mi pohled. Mírně pozvednu obočí, když se v jejím pohledu ztratím. Jak je to dlouho, co jsem měl naposledy babu?
"Nedává mi totiž pár věcí smysl," dodá. Sama pozvedne své dokonale upravené obočí a povzdechne si. Můj zájem musí být průhledný.
"Styles nedává celý smysl," řeknu. Probudím se ze své touhy po ženě a přesunu se na židli před Katiným stolem. Posadím se a nervózně prsty začnu klepat do skleněného stolu. Potřebuju bílou čokoládu. Okamžitě. "Například nedokážu rozumět tomuhle období. Naposledy jsem ho viděl v Lucembursku. Od té doby o něm není vidu, slechu, ani se o něm nemluví. Prakticky se neukazuje od té chvíle, co padl Syndikát."
"Možná, že se uklidnil...? Třeba ho těch několik týdnů v Morningwoodu poznamenalo. Kdybych byla nucena žít v takových podmínkách, následně způsobila několikanásobnou dopravní nehodu na francouzských dálnicích a oddělala největší organizaci v Evropě a vůbec na východní polokouli, taky bych nevystrčila nos."
Zakroutím hlavou. Tomu nevěřím. Nechce se mi věřit, že by se Harry Styles vzdal svého bohémského života. Na to je až příliš pyšný. "Nemyslím si, že se uklidnil. Takové ticho před bouří vždycky znamená, že se něco chystá. Na to ho znám až příliš dobře."
"Znáš ho příliš dobře?" zeptá se mě pobaveně. "Nejsi ty tím klukem úplně posedlý? Od chvíle, co jsem sem přišla, tě vidím řešit jenom jeho. To je ten osobní problém tak velký?"
ČTEŠ
Hopeless
Fanfiction"Láska je cit, který si vymysleli lidé, aby měli omluvu pro své naivní chování."
