Hopeless

Chapter 40 - A Big Pile of Shit

Louis' point of view.

Sundám nohu z plynu a opatrně sešlápnu spojku společně s brzdou. Vozidlo zastaví těsně před bílou čárou, když nahoře nad námi svítí červená. Křižovatka před námi je úplně prázdná. Kolikrát už město řešilo zrušení všech světel, když ženevské ulice zejí prázdnotou. Od té doby, co Syndikát rozdělil Ženevu na pět celků, se tady stejně předpisy nedodržují. Proto je tady policie jenom k smíchu. Kdyby se udělovala malina za nejhorší veřejné činitele, vyhráli bychom ji.

Mám být upřímný? Je mi to momentálně úplně ukradené. Já jsem vyhrál svoji stanovenou nejvyšší cenu. Podívám se do zpětného zrcátka, abych se ujistil, že tam ta trofej stále sedí. 

Oblek od Armaniho, vyčesané vlasy nahoru, zamaskovaná jizva. Kdekdo by řekl, že jsem se spletl a tohle je úplně někdo jiný než člověk, který je hledaný napříč několika státy. Chyba. Možná chtěl ojebat všechny ostatní, ale ojebal jenom sám sebe. I slepý by poznal podle té špatné aury, která kolem něho je, o koho se jedná. Ruce mu směřují dozadu, když je na zápěstích zdobí stříbrná pouta. 

"Budeš zastavovat na každý zasraný červený, Tomlinsone?" 

Ticho ve voze přeruší jeho hluboký hlas potržený pořádnou dávkou britského přízvuku. Je stále silný na to, jak dlouho žije v Ženevě. Vykouzlím pobavený úsměv ve chvíli, kdy se skloním, abych zkontroloval, jaká barva svítí na semaforu.

Červená. 

V Ženevě nikdy nic nikam nespěchalo. Proč by se to mělo se syndikátským pravidlem měnit?

"Štve tě to, Harry?" zeptám se ho provokativně a záměrně mu řeknu jménem. "Protože pokud ano, tak si uděláme zastávku na každém semaforu, který uvidíme. Neříkej mi, že se ti to nelíbí, což? Vždycky jsi všemi ulicemi spěchal, když ses hnal za vítězstvím nebo jsi uháněl před policajty, tak proč si neprohlédnout město, ve kterém žiješ, pořádně?"

"Tohle zkurveně nemyslíš vážně."

"Vypadám na to, že žertuju, kamaráde?" pozvednu obočí a vypnu motor. Prstem si přejedu po bezpečnostním páse a na jeho konci jej uvolním. Opatrně se v autě natočím tak, abych na tu příšeru vzadu viděl. Prohlédnu si celou strukturu jeho těla. Sedí narovnaný, v pevném posedu. Až sem vidím napjaté svaly na jeho krku a vážný výraz, kterým mě pozoruje. 

"Tři a půl roku, Stylesi. To je doba, jak dlouho mi unikáš mezi prsty. Stačilo jen lusknout a ty jsi bez mrknutí oka dokázal zmizet. Nenáviděl jsem tě o to víc-" na moment se odmlčím, abych se pobaveně usmál, "- musím říct, že jsem zklamaný. Hádal jsem, že až na tuhle chvíli dojde, bude tě těžké polapit. Ale ty jsi do toho spadl jako moucha do sítě. Ani prstem jsem nemusel hnout a byl jsi v poutech. Co se změnilo? Kde je ten starý Styles, se kterým byla při chytání zábava?"

Jeho mohutné tělo se nakloní dopředu a zastaví se ve chvíli, kdy se zasekne bezpečnostní pás a nepustí ho dále. Naše obličeje dělí jen centimetry. Vší silou vůle se držím vzadu, abych tomu jeho drzému ksichtu neuštědřil jednu ránu přímo mezi oči. Užíval bych si ten pocit, jak by mu moje klouby drtily nosní kosti. 

Tu čest ale dostanou jiní.

Hádám, že se jeho přátelé z francouzské věznice těší, až tohohle hajzlíka budou mít zpátky v cele. Oh, co to Styles vydával za zvuky, když ho v noci tahali z postele, aby se pobavili? Když je jiný vězeň naštval a on byl ten jediný terč, na kom si mohli vybít svůj vztek? Všechno bylo tak jednoduché. A stále je to tak jednoduché. Utekl z věznice jenom proto, aby se o pár let do ní zase zpátky vrátil. Z první řady si budu užívat ten teror, který ho ve vězení čeká, až ho tam transportují.