Hopeless

Chapter 47 - Changes

Lissa's point of view.

Kousnu se do rtu, když pozoruju v ruce klíčky s přívěškem ve tvaru zmije - Zmije je typickým znakem pro jakýkoliv Dodge Viper, jelikož překlad Viperu znamená právě onen druh hada. Pozvednu zrak k nastartovanému světle zelenému vozu s černými pruhy. Následně se podívám směrem k místu, kde ještě před pár minutami stála prosklená budova Syndikátu. Organizace, která dnešním dnem přišla o své nejcennější zázemí v Ženevě a která přišla o svého šéfa. Co bude dál se pravděpodobně s Ekaterinou už nikdy nedozvíme, jelikož odtud odjedeme a už nikdy se do Ženevy nevrátíme.

Švýcarsko - krásná panenská příroda s neutrální pozicí v politice, kde má vládnout bezpečnost nade vše? Pokud tohle budu někdy někomu vyprávět, neuvěří mi. Tahle situace se musí vidět na vlastní oči. Televize ani literatura nedělají nic jiného, než že život v zemi s bílým křížem v červeném poli zkreslují. Ukazují ty části, kde se vyskytuje minimum členů spolků. Pak ale přijede do centra, vykoukne na vás každý se zbraní u opasku a s tetováním na těle. Buď vám nabízejí chlast, cigarety nebo drogy. Pokud máte štěstí, stanete se jedním z nich. Pokud to štěstí nemáte, už nikdy nikdo o vás v životě neuslyší.

"Co tady ještě tak okouníte?" zakřičí po nás Rachel, když si všimne, že se ještě k odchodu nemáme. Ekaterina mě stále drží pevně za paži a čeká, co udělám. "Zmizte!"

"Měly bychom už vyrazit," poví Carole, když se přestane dívat do svého zlatého iPhone. Mobilní telefon dokonale ladí s jejím krémovým kostýmem, který je však mírně zaprášený po tom, co ho nosila v Morningwoodu. "Jeep napsal, že Harry za chvíli bude přistávat na nemocniční střeše. Někdo ho bude muset klidnit. Vesměs vydal pokyn k zlikvidování několika tisíců lidí."

"Vezmeme silnou dávku heroinu, dvě flašky vodky a tak čtyři krabičky cigaret," usoudí Rachel. Samozřejmě. Šéfka spolku Vipera aby neměla přístup ke drogám. Na chvíli se však opět zarazím. Zaváhám, jestli bych neměla přece jen jet za nimi. Liama jsem si oblíbila a chci vědět, jak na tom po fyzické a psychické stránce bude.

"Tak už sakra vypadněte!" zařve Rachel po nás a obě s Katiou ustoupíme o krok dozadu.

"Pojď..." poví mi Ekaterina tiše a zatáhne mě za ruku směrem k autu. Dívám se pevně na Rachel, která mračí své dokonale upravené černé obočí. Tiše si povzdechnu, otočím se na patě a následuju svojí ruskou nejlepší kamarádku k zelenému vozu. Posadím se za volant a s hlasitým protočením kol se rozjedu pryč. Nevím, kam mám jet. S Katiou prakticky nemáme vůbec žádný domov. Nemáme u sebe žádné doklady, nemáme žádné peníze, nemáme nic.

"Co budeme dělat?" zeptám se, abych přerušila to ticho ve voze, které mě znervózňuje. "Nevím ani, kam bych měla jet... Ty byty v Paříži budou pravděpodobně už zrušené."

"Nepojedeme do Paříže," poví však Katia pevně a věnuje mi pohled. "Je mi docela jasné, že i když tě ta holka pustila, až to zjistí sám Styles, nebude rád. Ten chlap tě držel v zajetí skoro půl roku než ho zavřeli. Nedovolím, aby tě našel a odvezl tě zpátky. Došlo by mu, že jsi v Paříži a jel by tě tam hledat."

"Ale co chceš dělat?" zeptám se ji znovu. "Nemáme kam jinam jít. Nemáme žádné doklady, ani žádné peníze. Všechno to spolkla Ženeva."

"Ovládáš spoustu jazyků a já mám jednu známou, která mi tak trochu dluží službičku," zazubí se moje spolujezdkyně.

"Fajn. Takže kam to mám namířit?"

"Do Itálie. Pojedeme do Říma."

Zayn's point of view.