Hopeless

Chapter 5 - Liam

"Neměli bychom jí dát něco k jídlu, nebo alespoň na pití?"

Liam mi čte myšlenky. Nevím, jak dlouho tady jsem. Jestli je noc, anebo den. Nejsem schopná myslet na nic jiného, než na jídlo a tekutiny. Rozčiluje mě proto, že mi tady pořád něco kape, což mě na pití nutí myslet ještě víc. Cítím, jak moc mám vyschlo v krku, a jak se snaží můj žaludek prokručet k jídlu.

"Nemusí žrát. Liame, chlape, ty nechápeš smysl tohohle zasranýho únosu. Přece se o ní nebudeme starat jako o princeznu, sakra!"

Jak nečekaně mi to zase Harry nedovolí. Liam se ho na tuhle otázku ptá nejméně už potřetí a Harry odpoví pokaždé stejně. Že jsem rukojmí, že jíst nepotřebuju a že jestli tady umřu, tak je mu to jedno.

Tolik k bezpečnému Švýcarsku. Chvění na studené tvrdé posteli, hladovění, tma všude okolo. Já vím, že naděje umírá poslední, ale zajímá mě, jakou naději na přežití mám tady dole, když má Harry problém s tím, aby mě pustil na záchod.

"To máš pravdu, Harry! Já vážně nechápu, proč jsi ji unášel. Můžeš mi to prosím tě vysvětlit? Tobě nestačí ty průsery, který máš? Nestačí ti, proč žijeme tady dole?!" 

"Já fakt seru na nějaký tvoje přednášky, Payne. Jdu do prdele." Slyším, jak Harry postupuje po schodech nahoru. "Když ti na té děvce tolik záleží, tak si s ní dělej co chceš." 

Au. 

Ozve se hlasitá rána, jak Harry naštvaně třískne venkovními dveřmi. Nejdříve jsem princezna, teď jsem už děvka. Co je jeho problém, že mě tady tak drží? Co z toho bude mít, když tady umřu? Bude to tady páchnout ještě víc, až se moje mrtvola začne rozkládat.

Sakra, už zase začínám myslet negativně. Jak taky můžu myslet pozitivně, když jsem ve tmě, které se bojím? A ještě když za těmi dveřmi řádí psychopat. Sice odešel, ale to neznamená, že se nemůže vrátit. Slyšela jsem Liama dobře, žijou tady.

Posadím se opatrně na posteli a natáhnu nohy. Mám je od toho ležení úplně ztuhnuté. Deku si přitáhnu víc na zmrzlé tělo a pomaličku se procházím sem a tam po tmavé místnosti. Jak dlouho to může trvat, než umřu? Člověk vydrží týden bez jídla, někdy i déle, ale jak dlouho vydržím bez vody? Jeden den? Dva dny? Donutí mě žízeň vypít něco z toho, co tady kape? Nebo začnu dostávat halucinace a uvidím fatu morgánu v podzemí?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve svých dvaceti letech pomýšlet na smrt. 

Proč nedokážu myslet pozitivně? Přece se odtud můžu dostat. Když mě Harry pustil na záchod, měla jsem ho pak přetáhnout tou lampou. Jenomže Liam byl nahoře. Kdybych vyběhla, určitě by mě chytil a zatáhl zpátky. A nechci pomyslet na to, co by se stalo, až by se Harry probudil.

Chladnokrevně by mě zabil.

Z mého přemýšlení mě vytrhne cvaknutí zámku. Podívám se na dveře, které se začnou pomaličku otevírat. Hodně vržou a po chvíli mě oslepí ostré světlo z lampy. Musím několikrát zamrkat a otočit se pryč, protože jsem byla bez světla příliš dlouho. 

"Je mi líto, co ti Harry udělal," řekne povědomý hlas. Podívám se znovu na muže, který sem přišel. Není tak vysoký, ani urostlý jako Harry. Na hnědých vlasech má čepku, sám je celý navlečený ve svetru. Kouká na mě soucitně hnědýma očima. "Donesl jsem ti něco k jídlu a na pití." Položí lampu na zem a odejde pryč.

Stojím pořád přimražená k podlaze. Proč se sakra nedokážu hnout? Jsou tady otevřené dveře dokořán, ale moje tělo stojí pořád v téhle tmavé místnosti. Liam se po chvíli vrátí s tácem, na kterém je upečené kuře s bramborami. Nemám ráda brambory. Ale nejsem v pozici, kdy bych si mohla stěžovat. Na tácu je taky miska s ovocem a sklenice plná pomerančového džusu.