Zalapám po dechu a neubráním se překvapenému vzdechu. Harry drží pásku pevně v rukách a jeho obličej směřuje k zemi. Pouliční lampa vrhá na jeho tvář stín, když ji drží v této poloze.
Stojím přimražená na místě a pozoruju ho. Pravé oko mu pořád směřuje do země, ale levé má zavřené. Čekám, co se bude dít, a neuhýbám pohledem, když svou hlavu zvedne. Lampa mu dokonale osvítí levou polovinu obličeje.
Jizva, která se táhne po tváři v pramíncích, je u oka široká a zvrásněná. Přes horní víčko a obočí se mu táhne dlouhý pramen jizvy až doprostřed čela.
Harry pobaveně pozvedne koutek, takže se celá jizva na jeho tváři zkřiví. "Je to zatraceně odporný, co?"
Nevím, jak přesně mám na tohle reagovat. Jizva sama o sobě je strašná, ale nemění to nic na tom, jak je Harry přitažlivý. Nemůžu uvěřit tomu, že si to připouštím. Měla bych se ho přece bát, když mě unesl, ohrožoval mě pistolí, chtěl mě znásilnit a vrazil mi facku.
Pořád drží koutek nahoře a pravým okem se na mě dívá. Pod proužky jizev se mu tvoří ďolíček a dodává jeho tváří atraktivnost. Je to neuvěřitelný protiklad té jizvy. Harry se dá do kroku a přijde až ke mně. Pouliční lampa mi pořádně ukáže jeho obličej a můj zrak se stočí na defekt na jeho tváři.
Jizva má o hodně tmavší odstín, než je jeho obličej. Pořád drží oko zavřené a ukazuje mi tak, jak jizva ničí jeho víčko a táhne se v pruhu až doprostřed jeho těla. Pod okem byla rozsáhlejší a připomínala povrch měsíce, jak je zvrásněná.
"Víš, co je na tomhle zkurveném světě nejhorší, Lissandro?"
Jeho hluboký hlas mě vytrhne z pozorování jeho zranění. Podívám se do jeho oka, které mě sleduje. Jeho odstín zelené je ještě tmavší.
"Když ti někdo ubližuje a ty se nemůžeš bránit."
Jeho levé víčko se zvedne a mě zamrazí. Vyděšený sten mi vyletí z hrdla, aniž bych byla schopna ho zastavit. Ruce mi automaticky vyšvihne k puse a prsty se snaží zastavit můj chvějící se ret. Nedokážu odtrhnout od toho oka pohled.
Pokud mě Harry děsil s páskou, je to teď ještě horší. Chlad mi proběhne po zádech a na pokožce mi vyskočí husí kůže. Pokud ve svém pravém oku nemá cit, tak je tohle kompletně mrtvé. Není v něm špetka života. Nevypadá to ani jako lidské oko. Neuvěřitelně zářivá zeleň. Nic takového jako duhovka ani čočka. Propletené prstence černé barvy se snaží o ne příliš přesvědčivý dojem veškerých základních staveb oka.
"Co – co se ti stalo?" zeptám se po chvíli dlouhého, mučivého ticha. Zasáhne mě vlna lítosti. Každý jeho odraz mu musí připomínat, jakou bolest zažíval, když o oko přicházel. Není to žádná kontaktní čočka. Jeho blízkost mi dokazuje, že je tohle pevně připevněné na jeho bělimě.
"Věř mi, lásko. Zkurveně bys to neunesla, kdybych ti začal výpravět můj kurevský životní příběh."
Jeho slova mě pohltí a uvalí do ještě větší lítosti k němu. Až teprve teď pochopím, že jeho chování a slovní zásoba musí mít nějaké pevné kořeny někde v minulosti. Cítím, že se mi do očí začínají drát slzy.
"Kurva, ale to snad ne," zamračí se. Tentokrát vidím i plný pohyb jeho obočí nad postiženým okem. "Neukázal jsem ti to, aby ses mi tady zatraceně rozbulela, kočko. Na zasranou lítost si mezi sebou hrát nebudeme."
"Já – omlouvám se," řeknu poníženě a musím se podívat na zem. Nesnesu už další sekundy pohledu na něj.
"Pojď, nastup do toho zatracenýho auta." Chytí mě za paži a prudce mě otočí čelem k Volkswagenu. Rychle do něho klopýtám a koušu si ret, abych opravdu nezačala brečet. Celou dobu, co žiju s Harrym a Liamem v tunelu, jsem si přála zjistit, co Harry pod tou páskou schovává. Teď bych byla radši, kdybych to nevěděla.
ČTEŠ
Hopeless
Fanfiction"Láska je cit, který si vymysleli lidé, aby měli omluvu pro své naivní chování."
