Hopeless

Chapter 4 - Temnota. Chlad. Strach.

Temnota. Chlad. Strach.

Tři věci, které jsou tady se mnou. Temnota mě obklopuje, chlad mě objímá z venku a strach mě dusí uvnitř.

Absolutně netuším, jak dlouho už na té studené posteli sedím. Tenká deka mi vůbec v zahřátí nepomáhá. Mám spíš pocit, že mi látka spíš bere teplo, které mi zbývá. Zuby mi o sebe drkotají a celé tělo se mi třese. Přemýšlím nad tím, jestli je to ze strachu nebo ze zimy. Povzdechnu si. Několikrát jsem si už ten pokoj přešla, abych našla něco, co by mi pomohlo ven – samozřejmě, že nic takového tady není. Rukou se mi podařilo narazit tak maximálně na špínu a plíseň. Zachvěju se při představě, co se mnou všechno tady v téhle chvíli může být. Jsou tady pavouci? Brouci? Krysy. Netuším, protože jsem naprosto odříznutá od světla.

Připadám si tady opravdu jako ve vězení. Rozhodně mám tady spoustu času na přemýšlení. Přemýšlím hlavně nad tím, jak se daří mé mamce a co asi teď dělá Ekaterina. Zkontaktovala snad celé FBI oddělení, aby mě našli? A co když mě tady nikdy nenajdou? Umřu snad tady? Páni, nikdy jsem si nemyslela, že mě někdo unese zrovna ve Švýcarsku. Ve Francii možná, ale tady?

"Liame, kurva, tak kde jsi?!"

Můj proud myšlenek přeruší Harryho hluboký hlas. Opatrně se zvednu z postele a přejdu blíže ke dveřím. Přilepím na ně ucho, abych lépe slyšela jejich rozhovor.

"Payne, ty mě snad neslyšíš?! Kde seš?!" Harry zní neuvěřitelně naštvaně. "V tom zasraným aute je navigace, slyšíš??"

"Dobře ti tak!" ozve se odněkud Liam. "Kdybys neunášel nevinné lidi, nemusel bys tohle teď řešit."

"Zatraceně, Liame! Já tě tady nemám na to, abys mi dával nějaký zkurvený kázání, rozumíš?! Běž s tím něco kurva udělat!"

Přiložím ucho víc na dveře. Harry se ho vůbec neptá na to, jestli to chce udělat. On mu to všechno přikazuje. A ještě je na toho Liama neuvěřitelně sprostý. Nerozumím moc tomu, co mu na to Liam řekne, ale podle vrzání schodů poznám, že jde udělat podle jeho rozkazu. Správně, naše auto má navigaci. Ale ta navigace je naprosto k ničemu – člověk radši použije mapu, než aby s ní musel pracovat.

Dole se následně rozlehne neuvěřitelné ticho. Slyším dokonce tlukot vlastního srdce. Stojím tady v tmavé smradlavé místnosti s uchem nastraženým u dveří. Harry je tady dole, protože po chvíli toho neuvěřitelného ticha uslyším projít kroky kolem dveří, které zmizí hlouběji v tomhle tunelu.

Zhluboka se nadechnu, přitáhnu si deku víc na zmrzlé tělo a vrátím se zpátky pomalu na tvrdou postel. Položím se na ni a zavřu oči. Nenapadá mě vůbec nic, co bych mohla udělat pro to, abych mohla odtud utéct. Mám dokonce pocit, že odsud není cesty ven. Cítím, že mi po tváři opět začnou stékat slzy. Jsem naprosto zoufalá. Můj život je v rukou nějakého pomateného šílence.

Oči zavřu. Není to žádná změna oproti tomu, když jsem tady pořád zavřená ve tmě. Možná, když se mi povede usnout, bude pak všechno jinak. Možná je tohle jenom nějaká zatracená noční můra, která se mi jenom zdá.

Kéž by to nebyla skutečnost.

Pokouším se usnout, ale do nosu mě zasáhne prudký štiplavý zápach z cigaret. Několikrát znovu začichám, jestli mě nos nešálí, ale cítím správně. Opravdu jsou to cigarety. Harry tady kouří! Proboha, jak může kouřit někde v podzemí, kde nejsou žádná okna?! Zápach zesílí ve chvíli, kdy Harry prochází kolem dveří, za kterými jsem já.

"Harolde, děláš si srandu?! Ty zas dole kouříš??" uslyším odněkud tlumený hlas Liama.

"Hele, hleď si svýho," odpoví mu drze Harry. Následně se někde okolo mě otevřou a zavřou dveře. Zakroutím hlavou a deku si přetáhnu přes hlavu v domnění, že tím uteču před cigaretovým zápachem. Samozřejmě, že to ničemu nepomůže. Smutně si povzdechnu a utřu si slzy.